Kreperat

Moje dcera sice už dospěla, sama je maminkou, ale přišla mi včera do ruky tato její kresba. Kreslila krásně, byla nadaná, dokonce chtěla po vychození gymnásia studovat malířství. Na tu školu se nedostala, vystudovala obchodní universitu a život s ní naložil úplně jinak. Je mi líto, že plno lidí nakonec zahodí svůj talent, když jim není dopřáno to nadání činorodě naplnit. I já jsem měl v úmyslu jinak svůj život prožít. Vždy dojdeme k nějaké křižovatce, potkáme jiné lidi a to nás pak nasměruje někam jinam, než jsme původně chtěli. Ale nemou říct, že něčeho lituji, cítím se šťasný. A to tak má být. .

Včera odpoledne jsem si vyšli do Stromovky na procházku a nebyli jsme sami, šla s námi její 3 letá dcera, hotová divoška. Zatímco jsme mrzli, prolezla tam na hřišti všechny houpačky a prolézačky a byli jsme tam až do setmění. Klárk mi zakázala fotit, takže její současnou fotku neuvidíte. ale mohu vám aspoň ukázat její někdejší proměny. Naše seznámení... ... a naše první rande. Tu sukni si pro mne ušila. Fotka je bohužel rozmazaná,ale jinou nemám. . . . . . . . . . Klárka jako každá maminka dospěla. A proč já jsem nedospěl? Sám nevím, ale prostě je to tak... možná proto, že nejsem ta máma. .

Tento plakát můžete snad ještě vidět na Klárově. Tady máte detail a jen si říkám zda je to rtěnkou? Že by to psala holka? Ale to by jí nesvrbělo... spíše jejího přítele. A po Nuslích skutečně běhá tenhle žabák. .

... a trávíme spolu pohodově i celé večery. Onu ženu vám neukáži, jen sebe z tehdejší doby, protože ji nechci prozradit. Znali jsme se tady na blogu před mnoha lety a často jsme si tu i psali. Zajímavé na tom všem je, že si mne ta žena našla na fb, zeptala se mne: Jsi to Pavle ty? ... ... a hned jsme si zase rozuměli, jakoby ani ty dlouhé roky neuběhly. Máme si teď co povídat o přítomnosti i o minulosti. Tohle my nejsme, jen milenci, které jsem na pobřeží v JAR míjel. Jsme opět přátelé a je nám spolu dobře. .

. . Dnes na Václavském náměstí. .

... ale na to mi žádná žena neodpoví. Pro chlapa je nejlepší si nad tím nelámat hlavu... ... a brát je takové jaké jsou. . .

Jsou případy,, které si neumíme vysvětlit, ale přesto se staly. Moje kamarádka na den úmrtí mé maminky, které se shodou okolností shodovaly s úmrtím jejího otce, zapálila dvě svíce. Jednu bílou a jednu červenou... ...a netrvalo to ani deset minut a v pokoji se zastavily hodiny... a aby to nebylo málo, v kuchyni ji spadly z dvuou hrnců pokličky. A to ještě není všechno. Druhý den ráno někdo zvonil u mých dveří a tak jsem šel otevřít... byli to moji rodiče. Byl jsem jejich návštěvou docela překvapen, protože přišli bez ohlášení. Povídám jim "něco se stalo, že jste se tu objevili tak nečekaně?" A vtom jsem se probudil. Ta jejich návštěva byla jen sen. .