V zajetí nenávisti

Nenávist je vlastně nemoc a kdo jí podlehne, je sám proti sobě, protože ho jako rakovina zevnitř užírá. Je to známá pravda, ale kdo se poučí a je schopen se toho zla vyvarovat. Není snad lepší odpouštět a toho kdo se v té nenávistí utápí spíše politovat? V tomhle máme s mojí láskou podobné pocity. Svého bývalého, jeho necitlivost a sobeckost omlouvá, odpouští mu i všechny jeho násilnosti a každá zloba k němu je jí naprosto cizí. Jediné co mu opravdu přeje je aby prohlédl, aby se narovnal a nešel si ženu se kterou by byl šťastný a spokojený.

Samozřejmě že všichni děláme chyby, že druhým svým chováním ubližujeme, ale právě od toho je odpouštění. A to někdo nedovede. Odpustit a jít dál a neničit se záští k tomu kdo nás zradil nebo opustil. Kdo neodpustí, sám není šťasten, protože ta nenávist mu nejen že nedopřeje klid a spokojenost, ale brání mu udělat za vším silnou čáru a hledět dopředu.

Nechtěl jsem tady mluvit moc osobně, ale všichni víte jak se moje ex ve čtvrtek zachovala. Řekla takové "ne", které znělo jako bych měl snad v úmyslu ji něco rozbít. Někteří lidé si o těch druhých v mysli vytvoří jakýsi černý obraz a toho se drží a nejspíš jim pomáhá tu nenávist v sobě udržovat a pěstovat. Bylo mi jí zkrátka líto, že byla s tím nakládáním těžkých věcí do auta tak sama a nedělalo by mi to nejmenší násilí ji s tím pomáhat.

Co dodat? Takové lidi můžeme jen politovat.