Moje krásná doktorka

Už jsem tu jednou psal, že je to krásná ženská a tak jsem pro ten lék zašel za ní. Třeba se nade mnou smiluje a dá mi ho.

Začalo to u ní dost kuriózně, protože jsem se posadil na její skvěle polstrovanou židli.

Ta židle je moje, smála se.

Já jsem se musel smát taky a tak jsme se smáli asi tři minuty oba a nebyli jsme k utišení.

Krásně se smějete, říkám ji, to se mi líbí.

Vy máte taky krásný úsměv, řekla mi.

Tak jsme si potom vzájemně lichotili a nakonec došlo na to, že jsem jí řekl, že ten prášek bych měl rád, protože za týden jedu do Prahy a ten od specialisty mi nezabírá. Bez řečí mi ho dala a že prý v Praze ještě nebyla a že má být nádherná a ráda by ji poznala. Nabídl jsem ji že ji tedy po Praze provedu, když se mi přihlásí.

To moc ráda, určitě moc, řekla.

A po chvilce dodala: Ale jen s manželem... a s dětmi.

A to nám pak oběma zase přišlo k smíchu.

Vypadá to tak, že má snad ze mně strach.

No není v Praze krásně?

Když se nad tím zamyslím, tak mám doktory docela rád.

-