Někdy si s námi osud opravdu divně zahrává...

... že nám nedopřeje to, co má ten druhej.

A to tak opravdu většinou bývá. Jeden má času tolik, že by ho mohl krájet a rozdávat a druhej neví, pro jeho nedostatek, kam dřív skočit a co udělat. Jeden se trápí opuštěností a samotou a druhej naopak touží po klidu, trochu si zalenošit a relaxovat.

Někdo by mohl říct, že by to neměl být problém, něco pro to udělat a změnit. Ovšem okolnosti, které nás do toho dostaly, nám to nedovolí. Může snad vdaná žena říct "Běž mi z domu, běž mi ze života..." a vyhodit muže i s dětmi na ulici? A je snad snadné pro toho, kdo se trápí samotou a sedí doma opuštěnej jako prašivej pes, na té samé ulici někoho nahánět?

Tohle mne napadlo dnes ráno, když mne probudil v devět ráno zvonek (omlouvám se těm, kteří už dávno vstali a museli do školy nebo za prací) a jedna vdova mne prosila abych se jí šel podívat na její radiátor, že netopí. Tuhle ženu dokonce vídám hodně často. Buď pendluje po poschodích a obtěžuje sousedy, nebo stojí před vchodem a vyhlíží nějakého dobráka, často mne, který by se s ní dal aspoň na pár minut do řečí.

Ale já nemám rád přestárlé vdovy.

Upřimně řečeno, taky tou samotou trochu trpím. Jak mnozí víte, jsem rozvedenej a je to pro mne dost velké změna, protože když moje utajená milá vždycky nemůže, usínám sám. Jo, je to bída. Nevěříte? :D

Fotka je včerejší, kde jsem zas nahánel Japonky já.

-