Ta je moje

Dříve jsem si taky myslel že ta je moje, jen moje, i když žádné přehnané mocenské pocity vůči ní jsem neměl.

Byla zkrátka moje.

Ale je to normální, že chce mít člověk toho druhého jen pro sebe.

Ale už není moje. A vlastně nikdy nebyla.

Byla to krásná ženská plná elánu, ale osud tomu chtěl jinak, že jsem o ni přišel.

Předal jsem ji bez odporu dál někomu jinému, v tomhle případě to nebyl muž.

Kdo si ke ke mně chodí číst a dívat se na fotografie, ví komu.

Už dávno vím, že mi žádný člověk nepatří.

Nepatří nám nikdo, milovaní přátelé, lásky, druhové, dokonce ani vlastní děti nám nepatří.

Měli bychom nechávat všem volnost, svobodně se rozhodnout.

I když to často bolí.

A proč to tu píši? Podle poslední statistiky 40% lidí, nejčastěji žen, bylo a je druhými psychicky a tělesně týráno. Říká se tomu domácí násilí. Často se o tom co se děje v domácnostech ani neví, drží se pod pokličkou. Buď má ta žena z muže strach, nebo se za to stydí, nebo se cítí na něm tolik finančně závislá, že si říká, že než dětí vyrostou, že to vydrží.

Je to velice smutné, tohle novodobé otroctví, že jeden člověk se druhého násilně zmocní a nedopřeje mu ani známku volnosti. Raději tu ženu zabije než by ji pustil. Často si říkám, jakým právem se ti lidé povyšují nad druhým, nad jeho životem a smrtí.

""To je moje" je bohužel v nás natolik zakořenělé, že je to hlavní příčina veškerých násilností.

Mějme to na paměti a varujme se toho.

-