Ta židle je moje

Už jsem tu jednou psal, že je ta doktorka krásná ženská a tak jsem pro ten lék zašel za ní. Třeba se nade mnou smiluje a dá mi ho.

Začalo to u ní dost kuriózně, protože jsem se posadil na její skvěle polstrovanou židli.

Ta židle je moje, smála se.

Já jsem se musel smát taky a tak jsme se smáli asi tři minuty oba a nebyli jsme k utišení.

Krásně se smějete, říkám ji, to se mi líbí.

Vy máte taky krásný úsměv, řekla mi.

Ale tohle tady na blogu už opravdu bylo, jen z vás dělám legraci.

Jen jsem chtěl říct, že tady na Zemi skutečně není nic, co by nám patřilo.

Nazí sem přijdeme a nazí zase odejdeme

a necháme tady úplně všechno,

tedy nejen věci,

ale i naše nejdražší.

Amen.

-

-