Jaká já jsem asi osobnost

Mne to připadá nabubřelé, že by si někdo připadal jako osobnost... jsme každý jen kapička k moři. Vždy když se zastihnu při nějaké pošetilé blouznivé myšlence, že něco znamenám, podívám se na stěnu, kde mám fotografii Země z nějaké drůžice focené od Marsu. Tak jsme malí nejen jako lidé, ale i jako celé lidské společenství. Bojujeme o místo na slunci, válčíme, přes mrtvoly prosazujeme svoje názory a přitom z hlediska Boha, chcete-li kosmu, o nic nejde, jen o naše bláznovství, jak už je kdysi popsal Erasmus Rotterdamský. Ta jeho kniha by měla být ve školách povinná četba.

Někdo jiný, jak jsem se dočetl, si to TT vysvětlil trochu jinak, že máme mít nějaký vzor, osobnost, která by nám měla být příkladem. Osobně to považuji taky za pomýlené, zbožňovat někoho. Často to pak hraničí se šílenstvím, které vidíme například v sektách, kde lidé ztratí zdravý rozum a nechají si vymydlit mozek. Jako loutky padají před svými "bohy" na kolena, líbají jejich nohy (moji ex jsem po daršanu několikrát viděl líbat kobereček, který měla ta "svatá matka" pod nohama) a nakonec se začnou chovat jako stáda oveček. I v politice si připomeňme takové, jaké známe z historie, Stalina a Hitlera...

-

Co dodat? Když se tak zamyslím, já nikdy neměl nějaký vzor a ani nevím proč. Asi jsem si víc vážil sebe, chtěl jsem být jen sám sebou, i když jsem dobře věděl že nejsem dokonalej. Co myslíte, to bych taky mohl nazvat "moje osobnost"? :D

.