Náhoda je opravdu blbec

Krátce po poledni jsem si vyšel do města a tak jsem si říkal jestli náhodou nepotkám nějakého známého (známá by mi byla samozřejmě milejejší), ale náhodu jsem na nikoho známého skutečně nenatrefil. Náhoda to vlastně ani nebyla, protože kdybych tu v Praze náhodou někoho potkal, byl by to přímo zázrak.

V dobách kdy jsem v Praze po celý rok žil, nebyla by to náhoda, kdybych tu na ulici někoho náhodou potkal. Ale co žiji většinu roku v cizině, už se tu opravdu cítím dost odcizeně. Někdy dokonce jako dokanalej cizinec. Už se mi kolikrát stalo, když mne někdo během mého zamyšlení oslovil, že jsem mu odpověděl německy. Zrovna náhodou včera v Penny. Říkám pokladení něco německy a ona na mne... musím to tak říct, celou minutu čumí... ale pak mi nakonec řekne: "My tu ale mluvíme česky." A aby to nebylo ještě málo, odpověděl jsem ji česky "promiňte" a tak jsem se ve frontě před všemi dokonale ztrapnil.

Ale koukám, že už jsem zas odbočil. V Německu mám mnoho známých, přátel a kamarádů a když jdu po ulici, ať je to v Bochumi nebo v Dortmundu, každou minutu mne někdo zdraví a já je. Taky někdy divu, když jsem tam celý den na ulici a prodávám. Holt to nemám v životě jednoduchý. V cizině jsem jako doma a doma jsem jako cizinec. A to ani náhodou.

Tuhle dívku jsem dnes náhodou vyfotil, protože jsem ji i náhodou potkal.

A co jsem vlastně chtěl říct? Nemáte někdo chuť si se mnou náhodu vyjít po Praze?

A nemusíte být ani asiatka.

-