Tvoje podoba je známa jen několika vyvoleným blogerkám...

Tohle mi včera na blog napsala jedna blogerka, která je zvědavá jak zrovna vypadám. Znělo to jako výčitka, protože jí to už pár let nechci dopřát. Ne že by po tom tak toužila, ale nejspíš je žensky zvědavá a zakázané ovoce přece nejvíc chutná. Přišlo mi to veselé. A tak si říkám, měl bych se tedy aspoň trochu odhalit? Na mně není opravdu není zvláštního a ty blogerky, které si zasloužily to pochybné privilegium mne poznat, mi jistě dají i za pravdu.

Ale přeci jen něčím výjimečným se možná svému okolí zdám, když tak nad tím přemýšlím. Nepoužívám totiž mobil, přesto že ho někde v šupleti mám. Je to ještě ten úplně první vzor s tlačítky. Za pár let to bude vzácnost. A nevidíte mne taky se sluchátaky na uších. Ale přesto hudbu denně i na ulici poslouchám. Není to tinitus co slyším, abych to upresnil, nýbrž pouhý městský šum a ruch. Ten je přece taky krásný. A hovory co vedou lidé, když je míjím. A samořejmě i všechno co nám příroda nabízí.

Ale i hudbu a obrazy, bez těchto technických vymožeností, si dopřeji podle nálady. Nevíte jak? Vždyť je to přece tak snadné. Při troše soustředění si člověk vybaví cokolí. A navíc podle přání a rozpoložení. Tóny i obrazy. Stačí jen ztišit se a naleznout v sobě ten vnitřní klid.

A jak mne poznáte, nevíte jak? Mám přece v ruce foťák.

A to je vlastně vše, co potřebuji... když se tak toulám pražskými ulicemi.

-

.

Tyhle Španělky si na Staromáku zatančily.

-