Záleží jaká samota

Řeknu to lapidárně. Kdo nemá soukromí, touží po samotě a kdo tu samotu má, touží po lidech, po jejich blízkosti, promluvit s nimi a hlavně mít pocit, že není tak sám, že někde někdo existuje, kdo na něho myslí, nebo si na něj aspoň vzpomene. Nemusí to být ani lidská bytost, může to být Bůh, může to být pes, někdy dokonce jen vysněná osoba. V chorobné mysli, pod vlivem dlouhodobé samoty, je i to možné.

Ale člověk může trpět samotou i když je obklopen lidmi. Například v rozvrácených rodinách, kde jeden pro druhého prostě nemá zájem ani čas. Tím trpí hlavně děti, přestože to často nedávají na sobě znát. Schází jim pozornost, hezké slovo, pohlazení a na místo toho jen křik a pláč.

A pak je ještě jeden druh samoty, který není tak široce znám. Je to samota dobrovolná a ta má dokonce klad. Takový člověk nalezne cestu sám k sobě, nalezne v sobě přítele a nakonec ho i okolí přestane zajímat. Vlastně to samota ani není, je to ten skutečný, pravý stav. Stav vědomí, jednota... a to pak už taky není sám.

Úplněk v mlze.

.