Černý Silvestr

Nechci vám dnes kazit náladu, ale pro mne je Silvestr už několik let dnem smutku a vzpomínek, protože právě někdy v těchto hodinách, krátce po poledni, zemřela moje máma. Byla ta náhlá smrt, kterou nikdo nečekal. Po obědě si dala černou kávu a ani ji nedopila. Takovou rychlou smrt bych si docela i sám přál.

Opíjet se dnes nebudu, ani nemám chuť, ale skleničku červeného vína si dám a na ni zavzpomínám.

Její fotografie trochu jinak:

Na té zažloutlé fotografii, kterou držím v ruce, je mladá. Malá vesnická holka, jakou jsem nikdy nepoznal. V pozadí je jejich statek, kde celé dětství a dospívání prožila, ale ten se nezměnil, ten znám, i když už viditelně zchátral.

Sedí na dřevěné stolici, je bosa a zdá se, že se nerada fotografuje, a že by už ráda vstala. Je živá a neposedná, protože kmitá nohama. Proč to vím? Ty její nohy jsou na té fotografii neostré. Je dost hubená, tahle holka, a všechno na ní visí. Možná to tmavé vytahané tričko a bílou krátkou sukni, dost nad kolena, zdědila po sestře, protože je z dětí nejmladší.

Podle stínů je ráno nebo večer, protože jsou dost dlouhé, spíš večer a tak se dohaduji, že právě přiběhla z pole, kde pomáhala. Co já vím, třeba kosit seno, protože, jak to vypadá, je pozdní léto nebo podzim.

Ta holka má tady život ještě před sebou a ještě neví, co ji v něm čeká. A je to tak dobře, protože moc dobrý to nebude. Tak je to s námi se všemi. Často od života čekáme víc, než dostaneme, ale za to si můžeme z dost velké míry jen sami a sami…