Stojí vůbec lidé o pomoc v nouzi?

Asi záleží jak kdo. Já například, mohu-li mluvit nejdřív o sobě, potřebuji mít nablízku někoho, komu bych se mohl aspoň svěřit. A samozřejmě i sám rád vyslechnu každého, pokud o to stojí. Proto tak miluji každé nové setkání, procházky, přátelské rozhovory, zvláště teď, když se po rozvodu tak často cítím osamělý.

Ze všeho nejvíc ovšem rád pomáhám. Hlavně všem, kteří se dostanou do nějakých nesnází, protože vím jaké to je, když nikde nevidím oporu. Je to pak u mne skoro až mánie, jak jim chci jejich trápení nějak ulehčit. Roztržky mezi přáteli, nebo rozvrácená manželství... toho je přece tolik, co nás tak souží. Opravdu moc rád těm lidem pomáhám a často je mi pak líto, že se raději topí ve sračkách, než aby přijali pomoc. A pak si říkám proč asi? Jejich důstojnost, nebo obavy, že by mi to museli v budoucnu nějak vrátit? Vždyť já na oplátku nic nechci.

"Nemůžu. Nechci. Nemám sílu. Je mi zle." Takovou někdy dostanu odpověď a to si pak připadám jako ten, kdo pomoc jen vnucuje. Přece nikdo z nás není tak silnej, aby byl na všechna trápení sám. A přesto tu pomoc odmítá. Takový člověk se obvykle zatvrdí, v té bolesti se přímo bahní, v té bezútěšnosti si dokonce libuje. S pocitem že celý svět, všechno kolem, sám život, osud, je proti němu. A to trápení, kterýmu je po delší dobu vystaven, ho nakonec docela sevře. Ty lidi prostě nechápu.

O tomhle všem poslední dobou hodně přemýšlím i když současně i vím, že mezi námi žijí i tací, kteří tu pomoc hledají všude kde se jen dá, například u Tadeáše, jak pak vidíte dole na fotkách.

.

.

A jak tady vidíte, zázraky skutečně existuji... i ta jeho pomoc, pokud si o ni s pokorou řekneme.