Autor a jeho dílo

Nevím jak vy, ale já když něco napíši a zveřejním, přestane mne to už zajímat. Naopak zase existují autoři, kteří se ke svým textům často vrací a těší se z nich. Můj kamarád se o tom onehdy vyjádřil velmi osobitě... že nad nimi onanují. A že je tam i jistá erekce, si dokáži docela představit. A to se nemusí týkat jen textů. Může jít i o fotografie nebo kresby a obrazy. Svá díla považujeme za své děti, hlavně ta vytvořená v zápalu, horečného potu a usilí, nabízí se tu přirovnání ke kopulaci, a proto je i milují.

A jak je to tedy s naší tvorbou, pokud vzniká impulzivně a v zapálení? Pochopitelně nám přináší radost a potěšení. Cítíme se jak v extázi a je to pro nás v ten okamžik doslova mystérium. Svým způsobem je to i relaxace. Taky sebepoznání. Ale pak stačí napsat za poslední větou poslední tečku a všeho je konec a dílo je na světě. V podstaě už nám nepatří, dali jsme do díla kus sebe samého a teď jen zbývá ho předhodit vlkům, tedy čtenářům, aby ho rozcupovali. Pro nás je to už mrtvola, která nám nepatří.

Takovým dobrým příkladem by nám mohl být Arthur Rimbaud, který v nejlepším, na samém vrcholu, s básněním přestal a pustil se do svých neprozaických obchodů. Možná mu došla inspirace, ale koždopádně byl rozumný. Pro něj to skončilo a nastala jiná etapa jeho života. I Kafka své některé romány ani nedopsal a měl je v úmyslu zničit. Podobně i Gogol. Kdyby jejich přátelé je před ohněm nezachránili, nepoznali bychom z jejich děl téměř nic. Ale myslím, že je to ani nebolelo. Naopak mnozí jiní spisovatelé po svých prvních literárních úspěších píší dál a dál už jen paběrkují. Nemají sílu od toho odejít jako například Viewegh. Je v tam už jen pád, někdy směšnost, někdy tragika.

Tvorba by měla být a taky je, součást našeho života. Je to slast, tvořit. Tedy nikoliv cíl, ale takové to "na cestě."

Takže lidé, buďme rozumní a přestaňme s psaním včas, abychom nedopadli jako ta výše uvedená Jarmilka. :D

.