Pevnost Praha aneb Praha v obležení

Jak všichni víme, pevnost, ať už se jedná o jakoukoli, má dvojí smysl. Ten zásadní je obrana proti nepříteli, stížit mu dobytí města. Ale druhý smysl, často neuváděný, je zabránit obyvatelům z města svobodně vyjít. Podobně se tak stalo po revoluci v roce 1848, kdy byl v květnu 1849 vyhlášen "stav obložení" a vlastnenci byli zatýkáni v postelích.

Krásně a přehledně o tom píše ararchista Emanuel Arnold, kterému se podařilo zatčení vyhnout a pak mu nastal problém, jak se z Prahy dostat ven. Nejsvízelnější bylo proklouznout některou z bran. Nejdřív zajel fiakrem do Podskalí, že by se lodí mohl nechat přeplavit na Smíchov, ale tam zjistil, že tam byla hustě rozestavěná vojenská stráž. Vydal se tedy za soumraku k bráně na Pankrác a tam v doprovodu dvou žen, převlečen za dušného starce se mu projít podařilo. Za hluboké tmy se pak přívozem podolským dostal na druhou stranu Vltavy. Pak už jen pěšky k Motolu přes Cibulku, kde se ukryl v lesích.

Ale proč to tu píši? Roku 1866 bylo sice rozhodnuto hradby zbořit, jejich pozůstatky můžeme stále vidět, ale Praha za komunismu pevností zůstala. Pamětníci jistě ví, že na příjezdových silnicích do Prahy stály policajtské budky. Jednu si dobře pamatuji na Ruzyni. A nakonec i celé Československo byla jedna pevnost a na dlouhých čtyřicet let jsme tu měli stav obležení.

Mapu opevnění Prahy z roku 1848 jsem bohužel na internetu nenašel, ale tahle je z roku 1858.

A když jsme u toho roku 1849, víte že Božena Němcová četla Komunistický manifest? Jen bohužel nevíme jak se k němu vyjádřila.

A kdo má zájem, ještě jsem v předchozím článku komentářem doplnil některá fakta o Janu Husovi. :D

.