Vlastně si nemám ani nač stěžovat

Vlastně si nemám ani nač stěžovat. Mám se docela dobře. Jsem natolik finančně zajištěný, že pracuji pro radost jen proto, abych byl mezi lidmi, mám kde spát a co jíst, jezdím si autem kam si zamanu, mám dvě zdravé nohy a zdravé ruce, hlava je taky docela v pořádku, svoji ex jsem poslal do háje a jsem pánem svého času, mám krásnou a chytrou dceru, ani o kamarády a kamarádky nemám nouzi, přítelkyně mne má stále ráda, předpokládám... ale přesto se často cítím sám. Jako sirotek.

Vypadá to asi jako hloupost, se v dospělosti cítit jako sirotek, ale takový je prostě život, že rodiče (a někdy i bratři a sestry) nám odejdou a zůstaneme z celé rodiny sami a opuštěni. Tu rodinu, ze které jsme vzešli, v které jsme byli počati, ta rodina, kterou pozdějí sami založíme, ji jen nahradí, pokud vůbec, jen z části. Proto i Seifert psal tak krásné básně o mamince, proto i Božena Němcová napsala Babičku. Být opět malým dítětem a rodiči opatrován a laskán. Ta naše pravá rodina, i když nám smrtí odešla, je pochopitelně stále v nás, v našich vzpomínkách, stále s námi. Ale přesto, ve slabých chvilkách, na nás, čas od času, tomu nezabráníme, dolehne taková ta hrozná samota.

Tak pochmurnej článek jsem tu už dávno neměl, ale možná je to jen tím, že jsem dostal nějakou chřipku a onemocněl.

Často i takové počasí k náladě nepřidá.

.