Na vině byla krupicová kaše

Jsem doma ve svém pokoji, máma mi právě z kuchyně volá, že bych si měl konečně uklidit ten bordel a podle vůně vanilky cítím, že peče koláč. Jen doufám, že bude tentokrát s tvarohem. Rovnat si školní sešity mi dnes ani kupodivu nedělá žádný problém ani násilí. Spíše se cítím tak nějak neobvykle v pohodě a dokonce šťastně. Všechno je přece tak důvěrně známé jak má být, jen ten obal biologie mi připadá jiný. Asi jsem si ho s někým ve škole zaměnil.

V duchu si říkám, že některé okamžiky, kdy se cítím tak bezstarostně a krásně bych si měl v budoucnu pamatovat a v té sekundě, kdy mi proběhne hlavou tahle myšlenka, se náhle probudím. Jsem tu v pokoji sám, ležím v posteli a máma nikde. Je to hrozný pocit. Ale přesto, to přiznávám, jsem za ten sen rád. Dovolil mi všechno co bylo, zase znovu prožít. A za to může právě ta krupicová kaše, kterou jsem si po letech odpoledne udělal a hned se jí přecpal.

Asi bych si tu kaši měl udělat zítra znovu.

.