Někdy se všechno rozběhne na plné obrátky...

... a člověk to už nevrátí zpět ani nezastaví.

Ten kamarád přišel za mnou zdrcenej a s pláčem, že s ním jeho přítelkyně udělala ráznej konec. Pozvala ho na oběd a tam mu řekla naplno, že už ho má dost a že by si měl dát v brzké chvíli z jejího bytu odchod. Byl to pro něj šok. "Nebyla s ní řeč, nenechala si nic vymluvit, ani ty naše krásné začátky, kdy jsem se tak milovali a po sobě toužili, ji už nic neřekly a mám do pár dnů z jejího života zmizet."

Uvědomil jsem si, že na tom jeho neštěstí nepřímo nesu i odpovědnost, protože jsem jeho přítelkyni v pondělí řekl, že ji docela chápu, neřekl jsem jí ani ano ani ne, že si spolu výjdem a v podstatě jsem ji tímto dodal odvahu s ním skončit. Takže to kamarádovi nemohu udělat, sejít se s ní, protože první co by ho napadlo by bylo, že vším stojím já, i když to není tak docela pravdu. Šlo by mi jen, když se tu někdy nudím, o příjemnou nevinnou procházku, které mívám s kamarádkami i v Praze.

Když jsem ho tak poslouchal, jak si vylévá srdce, tak jsem si říkal, jak bych se asi zachoval já, kdyby mne moje láska přestala milovat. Dobře vím, že to nemá se mnou jednoduché, protože si nade vše cením volnost a svobodu názoru. Občas si vyjdu na procházky s jinými ženami. Jsem jí ale věrnej, všechno na sebe řeknu, může ve mně číst jako v otevřené knize a ve všem upřímnej. Což, myslím si, se dnes dnes u chlapů, tak často nevidí. Možná to vyzní namyšleně, ale znám svoji cenu a pokud mne nějaká žena, jako moje ex, vymění za někoho nebo něco jiného a odvrhne, litovat se rozhodně nebudu. Jsou horší věci na světě, než konec jedné lásky... tedy aspoň takhle jsem ho utěšoval.

Ale aspoň, jak jsem to z jeho slov vyrozuměl, už se začal s tím koncem i smiřovat a přemýšlel kam se odstěhovat.

Je to skoro jako román, takže pokračování bude možná i příště.

.