Někdy se život ubírá takovými cestami...

... a není to jen můj život, že mi to celé připadá jako ve fimu.

Nedávno jsem tu pśal, že jsem se Stefanem diskutoval o našem společném kamarádovi, jehož jeho přítelkyně přestala milovat. A co se stalo včera? Kolem sedmé večer jsem zrovna zavíral svůj "krám" a koho nevidím. Přijela za mnou na kole ona. Nejspíš tušila, že se nám náš kamarád se svým trápením svěřil a chtěla to ze svého pohledu narovnat, že je to celé trochu jinak. To že ho už nemiluje, je pravda a může si za to sám. Je to chlap, který se točí jen ženskými a chce si užívat, pořádně nepracuje, žije jako bohém, doma taky nic neudělá a její trpělivost už prostě přetekla. A ráda by si se mnou někdy i vyšla.

Co myslíte, mám mu to udělat? Večer jsem to tady na icq prodiskutovával s Lenkou, mojí dobrou kamarádkou a ta mi řekla, že bych si to měl rozmyslet, protože bych mohl tak ztratit i kamaráda. Za jeho zády to rande s jeho bývalou sice nechci, ale na druhou stranu, říkám si, proč si s ní nevyjít, když jejich láska už prakticky několik měsíců doutnala a vlastně už skončila. A mohl bych mu to nakonec i říct. Podobný případ se mi jednou stal, že jsem si vyšel s kamarádkou mé přítelkyně a nakonec když jsem se s tou kamnarádkou v dobrém rozešel, tak mi i ta přítelkyně jako kamarádka dodnes zůstala. Trochu zamotané, ale podstatné na tom je, že když je člověk tolerantní, tak i malou nevěru překousne. Takový je prostě život.

Láska je nám přece dána, aby člověk miloval a ne aby se trápil. Každá zhrzená láska nakonec přebolí a život jde dál.

.