Přátelství je širokej pojem...

... protože každej si pod tím představuje něco jiného.

Jak už jsem tu psal, někdo nabídne přátelství jako náhradu za lásku, aby to toho druhého údajně tolik nebolelo a naopak jiný je věrný tomu člověku až do hrobu, když mu to slíbil. To první je jen přechodného charakteru, časem vybledne a s tím se i počítá. Všechno přebolí a ti lidé za nějakou dobu i přestanou stýkat. Jeden člověk mi nedávno taky takto nabídl přátelství... naše schůzky byly stále vzácnější, stejně tak maily, pak mi i zablokoval svůj tajný blog a nakonec z toho všeho nezbylo zhola nic. Tomu říkal přátelství? Už aspoň vím, že o takové přátelství nestojím a příště ho raději sám odmítnu.

Já si naopak opravdového přátelství strašně moc cením a bohužel, to musím konstatovat, existuje hlavně jen mezi muži. Jsou sice výjimky, například já s Bohunkou se máme stále rádi, i když jsme si i párkrát ublížili, s Lenkou, s Jitkou... samozřejmě i s Klárkou... ale to už jsou trochu jiné vztahy než s muži. Například kamarádství s mým spolužákem ze studií bylo natolik pevné... kolik let vám raději neřeknu, vypočítali byste si jak jsem mladej... že skutečně trvalo až do jeho smrti. A podobně i kamarádství s mým kolegou z práce (spolu jsme naháněli holky) přečkalo mnoho let i když jsem žil v Německu a nemohl zpátky.

Právé přátelství podle mne je, když člověk nic neslibuje, ale skutečně je pratikuje. Najde si na toho druhého vždycky čas a když o něco jde, o nějakou pomoc, aspoň tím slovem pomůže. Podobné přátelství mám zrovna teď se Stefanem. Celou zimu od října do května jsem se neviděli a nikdo z nás na toho druhého nezapomněl. Kdybychom byli teplí, tak by si snad někdo mohl pomyslet, že se i milujeme. I jeho přítelkyně to v žertu jednou řekla: "Tak často o tobě mluví, že je to až nápadné..." :D

Tady mi dokonce i vařil.

Tento článek je vlastně i dodatek k tomu předchozímu, protože hlavně díky Stefonovi jsem tu v Německu šťastnej.

.