Jeffersův dům - Konečné znění 10

Před lety jsem tu čirou náhodou objevil zcela opuštěný záliv. To jsem tu byl ještě se ženou a chodili jsme tam každé odpoledne. Ta křivolaká, strmá a téměř zarostlá kamenitá cestička, která k němu vedla, byla sice takřka neschůdná, v období dešťů se dokonce změnila v divoký potok, ale za tu námahu nám to stálo. Chodili jsme tam meditovat, anebo jen v tichém spočinutí mysli poslouchat moře, těšit se pohledem na krajkoví vln, které narážely na skalnatý útes.

Jednoho dne jsme odněkud z dálky zaslechli hlasy a když jsme vzhlédli k obzoru, zahlédli jsme jak se podél břehu k nám blíží loď obsypaná jako včelí roj výletníky. Když byla k nám na dosah, zvedli jsme se, abychom těm lidem zamávali. A tu se stalo něco tak neobyčejného, co nám doslova vyrazilo dech. Pozdrav, který nám opětovala ta dobrá stovka šťastných a veselých lidí. Pozitivní zářivá energie, jako by nás zasáhl z čistého nebe ohnivý blesk. Ještě dnes tu sílu cítím a dalo by se říct, normální věc, že se lidé v takových případech zdraví. Podobné pocity jsme mívali čas od času i dříve, když jsme třeba projížděli dálnicí pod mosty, na kterých někdy stávaly děti a mávaly nám. Ale v takové intenzitě, snad pro to množství lidí na lodi, moře, slunce a vzduch, všechno dohromady, byl prostě zázrak, jaký jsme do té doby neprožili. Jedním slovem pocit, jakoby námi prostoupil sám dobrotivý Bůh. Krásné, neskutečné, jedinečné. Osvícení, blaženost bez konce. A to jen díky obyčejnému pozdravu, který nikoho nic nestojí. Jen úsměv, dar, který člověk dává a dostává.

Na podzim, za větrného počasí, s ostatními dětmi pouští draka, shrabuje suché listí na zahradě, rozdělává oheň, pálí polámané větve a chrastí a opéká nad teple provoněným kouřem brambory. Jak dobré je být zase šťastným bezstarostným dítětem bez předsudků a zábran. Ale teď jde ulicemi, brouzdá se kalužemi, vlahý déšť je ve vzduchu a radostně zdraví kolemjdoucí. Upamatovává se, nedávno se dočetl, že i Knut Hamsun, když tu byl před mnoha lety někdy ve dvacátých letech minulého století, byl mile překvapen, jak se lidé na ulicích přátelsky pozdravují, jakoby se snad všichni od vidění znali. Musel to být pro něho pocit velmi silný, protože ta vzpomínka z Prahy ho provázela až do konce jeho velmi pokročilého života jako jediný hluboký dojem, který tu zažil.

Taky rád pozdraví kolemjdoucí aniž je zná, jak to dělají některé děti a jak tak činil jako dítě i sám. Stane se mu, že mu i dnes lidé na pozdrav odpoví, ale pak se za ním otočí a považují ho nejspíš za starého blázna, který už nemá všech pět pohromadě. Mělo by to tak být, říká si, aby se lidé co nejvíc zdravili a vzájemně se na sebe usmáli, i tak je ten náš život často smutný a plný násilí.

.