Jeffersův dům - Konečné znění 12

Cesty

Kdysi mne noc co noc pronásledoval jeden sen, do nejmenších podrobností stejný a i později se občas vracel. Nemohl jsem se ze svého bytu a pak domu dostat jinak ven, než přes půdu... potom vikýřem na střechu a po střeše do sousedního dvora, kam jsem přes nějaké římsy seskočil, odtud po plechovém přístřešku, mohla to být garáž, pracně a s velkými obtížemi na vysokou z pálených cihel neomítnutou zeď, z ní někomu do zahrádky, pak jeho opuštěným domem a dál přes ještě několik zahradních domků a zahrad. To všechno za štěkotu psů celého okolí a nakonec přes poslední plot na pokraj vzrostlého pole, které jsem k vzdálené cestě musel přeběhnout. Protože to bylo každou noc, cestu jsem už znal zpaměti a pěšina přes pole už byla mnou z předešlé útěku prošlapaná.

Proč tenhle hloupý sen vykládám? Jen proto, že podobné putování tady mám, když se vypravím do města. Mohl bych zvolit směr po pobřeží, ale tam pořádná cesta nevede, takže bych se musel kolem útesů probrouzdat mořem. Navíc do města to není rozhodně blízko. Je sice v dohledu, vidím ho od svého domu, dokonce z okna na východní straně, ve dne často jen v oparu, v noci ještě lépe, díky stovek zářivých luceren a oken, jakoby se v něm mělo zrcadlit hvězdné nebe.

Nejprve musím tedy projít divokou zarostlou zahradou s jezírkem mého domácího, potom vyšlapanou prašnou cestou kolem jeho domu, který je včetně dvora dokola obezděn, potom obejít jeho dvě kruhové betonové nádrže s dešťovou vodou... a pak už mohu konečně dál pokračovat po vydlážděné cestě, která se nekonečně klikatí banánovou plantáží. Na konci jsou otevřená široká vrata, ale tam vlastně ten nejhorší úsek začíná. Je to rokle, do které musím sejít a jak jsem dole, zase strmě vystoupit. Jakmile se bez dechu vyškrábu nahoru, narazím na malé opuštěné pole, kde podle několika keříků rajčat poznám, že tam kdysi někdo pěstoval zeleninu. Když projdu tím polem, narazím na další strmou rokli změněnou v divoké veřejné smradlavé smetiště, kde mohu naleznou všechno od starých lednic a sporáků, po matrace a trosky vyhořelých aut. A tam teprve, nad roklí, se točí silnice. Nikdy jsem vzdálenost nepočítal, ale je to na dobrou hodinu a hodně strastiplné. V nejbližším okolí měst a městeček je vždycky smrad a bordel.

Je tedy logické, že do města chodím jen ve vážných případech, jako je návštěva banky, vybrat peníze, nebo na poštu. V knihkupectví, v prvním patře, je malá kavárna a noviny z celého světa. Ohledně potravin a jiných potřeb jsem se nakonec domluvil s domácím. Co potřebuji napíšu na papír a za malý příplatek na benzin to pak vyzvednu u něho doma. Když nemám nic k jídlu mám jeho banány. Naučil jsem se je smažit a jsou pak jako med. Mimochodem, banány se tu sklízejí ve velkém zelené, žlutých tu zůstává jen pár. Ty tu nechávají dozrát jen pro místní spotřebu a pro mne. Peču také chleba podle receptu ze starého sešitu mojí mámy, do kterého už od dětství psala co měla ráda a co jsem měl rád. Je to jediné co mi po ní zbylo a co tady po ní mám. Severní vítr vane od severu, což bývá zřídka, a s ním i kozí pach.

Všechno je tak daleko. Kdykoli se snažil vybavit nějakou chvilku z dětství, která mu utkvěla v paměti, a které by se rád chytil, jakoby vešel do mlhy, kde je všechno nejasné, nezřetelné. Snad to ani není o něm, nýbrž o někom jiném. Stejně tak by to mohl být i nějaký sen, který si přivlastnil, nebo příběh z nějaké knihy. Dokonce i to, co o sobě slyšel od svých rodičů vyprávět, se neshodovalo s tím, co údajně sám prožil. Brouzdal se minulostí jako po zabláceném poli a nemohl ani přesvědčivě říct, jaké bylo jeho dětství. Obvykle na ně člověk vzpomíná jako na šťastný ostrov, jako na ráj, kde všechno tak krásně nevinně začalo, ale je to skutečně tak? Dětství není rozhodně krásné a nevinné, jak se zdá. Je kruté. Ale člověk to špatné z dětství rád zapomene.

.