Jeffersův dům - Konečné znění 2

Nový domov

Do hor, na úpatí toho majestátního prsu, který byl už vyhaslou spící sopkou, jsem potom jezdil večer co večer jen kvůli západům slunce. Každou vteřinu tam nebe měnilo barvu, od bledě modré po sienu, ale i purpurová, růžová a fialová, zkrátka docela všechny barvy, na které se jen pomyslí. A k tomu ke všemu, jako návdavek, oslnivě oranžová oblaka. Ta celá hra barev, světel a paprsků zapadajícího slunce trvala jen několik minut, ale člověk měl dojem, že se zastavil čas, že zažívá pocit věčnosti. Nakonec i ta temně fialová zmizela a všechno kolem rázem zahalila hluboká tma. Potom byly vidět jen hvězdy, které v té výšce, v průzračném vzduchu, ostře zazářily jako jiskry.

Jindy, za bílého dne, když jsem vyjel nahoru a potom kus cesty ještě výš, jsem se dostával až nad mraky. Prostíraly se pode mnou jako nedohledná zasněžená pláň, jako načechraná peřina, jako bílé zvlněné moře a pokud jsem pozvedl oči k obloze, spatřil jsem zase průzračné blankytné nebe a po něm se zvolna plovoucí beránky. Ráj na Zemi. Ale ráj na Zemi není, to jsem už věděl.

Pokud jsem chtěl ještě výš, musel jsem po svých, ale tam nahoře, v třech tisících metrech, byl každý krok jako deset a nohy z olova. Ostrý řídký vzduch dovedl se mnou zatočit. Potil jsem se a v mrazivém větru lapal po dechu a vrcholek prsu byl pořád nedobytně daleko. Ženské prso už to tak docela nebylo, byla to kamenná hora. Každým krokem vzhůru, jakoby mne nadobro opouštěla připoutanost k tomu tam dole. V každém případě tam nahoře bylo všechno jiné a snad proto je tolik posvátných hor jako Fuji nebo Arunáčala. I Ježíš chodil meditovat na horu Olivetskou! Tak jako nížina, kde jsem se narodil, mi darovala pocit prostoru, volnosti a dálek, tak tahle hora, která si mně podmanila, mi o mnoho let později věnovala pravdu nadhledu a nelpění. Byl jsem tu doma.

"Kdybys dovedl jíst trávu a kameny, mohl bys tady žít," řekla mi žena.

Nakonec už doma, mezi svými čtyřmi stěnami, jsem s překvapením zjistil, že stačí zavřít oči a mohu každý den a v každý čas ve výstupu na tu svoji horu pokračovat. Jakoby mne osvítil Duch svatý jsem si uvědomil, že přestože už jsem jednou dosáhl vrcholu, nedosáhl jsem svého cíle, jak jsem se domníval. Cíl je na Cestě. Pravda není v dosažení cíle, ta je v tom neustálém výstupu na tu nebo onu horu. Tohle poznání pravdy bylo prosté jako den a noc. Člověku zkrátka stačí vylézt na kopec, postát, porozhlédnou se a je mu najednou všechno jasné. Prosté pravdy se projevují prostými skutečnostmi. Dokud nepřijde náš čas, chodíme kolem nich jako v bludném kruhu. Rozpomínám se, že jsem zažil už dříve několik náhlých světlých chvil, kdy jsem si uvědomil, že mi už jako dítěti bylo všechno jasné. Ale časem, jak to bývá, to podstatné, TO, jsem pozapomněl.

.