Jeffersův dům - Konečné znění 4

Obnova domu

Poprvé jsem tu zříceninu, zchátralý opuštěný hrádek, zahlédl před lety při procházce ostrovem, když jsem tu ještě pobýval se svou ženou a dětmi a byla to láska na první pohled. Stál osamocen na ostrohu skály nad mořem "bičován větry". Byl to dům, který celé roky osudově čekal jen na mne. Už tehdy bylo naše manželství na pokraji rozvratu, nedalo se na něm nic cokoli opravovat, takže jsem si ve skrytu duše předsevzal, aniž jsem tomu zcela věřil, že jednou, jestliže se konečně rozhodnu sbalit všechny své kufry a dát všemu sbohem, moje cesta povede právě sem a majitele, je-li ještě nějaký, se pokusím přesvědčit, aby mi dům i s pozemkem prodal.

Navrhoval jsem celý život nejrůznější úpravy, obnovy a přestavby, ale nikdy to nebyly domy, které bych postavil vlastníma rukama sám, ty pro mne zůstaly jen na papíře.

Když jsem teď před domkem v úžasu konečně stál, musel jsem s lítostí konstatovat, že z dálky vypadal rozhodně lépe, ale to místo, ta poloha nad mořem byla tak pohádkově dokonalá, že ani sebevětší zklamání z jeho stavu v jakém se nacházel, mne nemohlo v mém rozhodnutí zviklat a odradit. Po pravdě řečeno nebyl to hrádek, dům ani domek, nebo něco jim podobné, byla to pouhá ruina, kdy přebývali už jen rackové a zaběhlí psi. Z celého stavení zůstaly jen čtyři ubohé stěny bez oken a dveří. Potom mi ale k útěše stačilo jen několik kroků směrem k moři, abych se rozhodl zůstat. S vděkem jsem shledal, jak jsem očekával, že pozemek leží na strmém ostrohu skály jako na výspě, několik desítek metrů nad mořem, vystaven větru a dešti, krásný jako ten, kdo má dosud vůli vší nepohodě vzdorovat. Vnucoval se mi pocit, že jsem tu kdysi už pobýval, že jsem tu nakonec, po dlouhé cestě, oklikou, zase doma. A ještě něco podstatné, při celém svém nadšení, jsem málem zapomněl popsat: nad tím vším, nad celým mým budoucím královstvím, se tyčila, ozářená ranním sluncem, jediná v celém okolí, k završení celé té krásy kolem, štíhlá, ušlechtilá, moje královna, staletá palma. I ta všemu dosud vzdorovala. Na takovém místě, říkal jsem si znovu a znovu, i takový člověk jako já, unavený, zklamaný svými blízkými i sám sebou, bez naděje od svého života ještě něco očekávat, nakonec tady uvěří, že i na Zemi může existovat ráj.

Jeho rodný dům už řadu let nestojí, jakoby ani nebyl. Zůstala tu po něm jen divoká tráva a tu a tam nějaký keř. Dříve stál na pravé straně ulice, naproti řadě zakrslých městských vilek a dvojdomků zcela osamocen. Působil tak, že ve své dobrovolné samotě a jedinečnosti nesnesl jejich těsné sousedství. Svým způsobem byl skutečně neobvyklý a svým architektonickým řešením s ohledem na město, v němž se jakýmsi nedopatřením nacházel, i nepatřičný. Mohu-li použít nadsázku, zpupně se vylučoval z norem a mezí, které byly obecně uznávané. Byl koncipován jako zámek v maloměstsky zmenšeném měřítku a to dokonce krátce po válce, těsně před únorem. Jeho zčásti otevřené schodiště dokonce zabíralo téměř celý chodník, takže někteří opatrní chodci používali raději protilehlou stranu ulice. Nebylo pochyb, to bylo nasnadě, že takto chtěl svojí výjimečností drze hlásat své opovržení nad všedností a prostředností, do níž se jakýmsi omylem dostal. Nakonec, jak se dalo čekat, byl v plném zdraví z nejasných důvodů zlikvidován. Každý ovšem věděl proč. Byla to nepřiměřenost, kterou své bezprostřední okolí svojí pouhou existencí provokoval.

.