Jeffersův dům - Konečné znění 7

Jediným stavebním materiálem mi byly mořem omleté valouny z pobřeží, kterými nejspíš byl postaven i můj dům, a malta. Tak jsem tomu i od samého začátku chtěl, protože bylo nutné, aby si obě stavbičky byly vzhledově podobné. Valounů tam dole bylo víc než dost, jediná svízel ovšem byla v tom, že jsem je pak několik týdnů od moře po 354 kamenných schůdcích, které jsem musel z velké části obnovit, z minulosti tam něco podobné schodům už bylo, ale z velké časti rozviklané, křivé a zborcené, nahoru v potu tváře vláčel. Den co den, nahoru dolů, jako v kamenném lomu v trestanecké kolonii, a jak se slunce klonilo k západu, každý další kámen byl těžší než předešlý, za povykování, smíchu a hloupých vtipů výletníků, kteří se slunili na pláži. Jejich výsměch a pošklebování mně ale kupodivu nezlobilo, měl jsem svůj klid a potěšení z práce, které jsem uvykl. V duchu Bible Svaté jsem si pokaždé říkal, Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí (Lukáš). Jednoho dne mne dokonce několik chlapů, jen pro své povyražení, nebo z dlouhé chvíle, pomáhalo nosit můj těžký kříž, ale jak stoupalo slunce nahoru, přestalo je to rychle bavit.

Valouny byly hladké a pokryté solí, klouzaly z rukou a po několika dnech jsem měl dlaně plné otevřených mozolů a krve, takže jsem každopádně musel čas od času upustit od práce a bolavým rukám i sobě, svému kříži, dovolit jednodenní až dvoudenní dovolenou. Čas nebyl mým pánem a zaměstnavatelem a nádeníkem, v jedné osobě jsem byl jen já, i zodpovědnost za sebe jsem nesl jen já, to byla přednost, která by se leckomu zamlouvala, být pánem jen nad sebou a řídit se jen Božím vnuknutím a osudem. Za deštivého počasí, nestávalo se tak často, takových dnů je tu poskrovnu, jsem se zaměstnal drobnými úpravami v domě a hudbou, na kterou jsem už měl zase víc klidu a času, takovou směs všeho co mám rád, Mahler, Cave, Bach… Postel, stůl a dvě židle jsem objednal a nechal dovézt, jsem tu už měl, a malou CD věž s rádiem.

Jakmile jsem usoudil, že hromada kamenů za domem splňuje dostatek zásob pro započetí práce, pustil jsem se s novou vervou do hloubení základů, které bylo v kamenné půdě ještě pracnější a časově náročnější než jsem si představoval. Musím přiznat, že jsem časem na sobě začal pozorovat takové změny, že jsem se skoro nepoznával. Třeba trpělivost a píle nebyla nikdy mojí největší předností, stejně tak i zápal, když mělo jít o dlouhodobou práci, která v nedohlednu nezaručuje úspěch ani vítězství. Stával jsem se i pokorným a nežehral jsem nad prohrami a pády, které jsem si ostatně převážně sám zapříčinil. Tahle vyrovnanost a klid mi dávala sílu. A tak jsem z valounů, které jsem nanosil, stavěl stěny jako za starých dob, aby kámen lnul ke kameni, "…vlastníma rukama stavěl a klad až do nebes kameny…", a s úžasem jsem pozoroval, jaký mají vzájemný řád a harmonii. Byla to v jistém smyslu moje osobní výzva, potřeboval jsem se vypořádat sám se sebou, dokázat si, že se ještě nehodlám bez odporu vzdát.

Teď, když mám celou tu dřinu za sebou a komůrka stojí, mi napadá, že takové úkoly, zdánlivě zbytečné a nesmyslné, mají větší smysl, než se na první pohled zdá. Podobné úkoly, i když zdaleka ne tak fyzicky namáhavé, jsem si jako za trest, nebo spíše pro porovnání svých sil a schopností, už i dával po celý život, v mnohých případech jsem ani dobře nevěděl jak na ně, ale nakonec jsem zjistil, že když začnu a krok za krokem se do nich pustím, všechno se jaksi vyřeší samo. Někdy se tomu říká s pomocí Boží. Jakoby mne vedli andělé, nebo duše blízkých, zemřelých, které tam na věčnosti ve věčném čekání na nové zrození mají nejspíš dlouhou chvíli.

Věděl, že lidé obecně mají na hřbitovy jiný náhled než on. Snaží se na smrt nemyslet a pokud je možné, raději na ni zapomenout. Pláčí jen nejbližší a ostatní jsou po pohřbu rádi, že jsou naživu a hřbitovu se dál vyhýbají, jak to jen jde. Proto taky budují hřbitovy daleko za městem, tam kde se obvykle odklízí zbytečný odpad. V místech kde bývá veřejné smetiště.

Ať to byl v jeho případě hřbitov zrušený nebo v provozu, každopádně se v nich cítil jako doma. A taky na život a na smrt, ač bez strachu, pořád myslel. Děti vůbec o těchto věcech dumají víc, než se má zato. Proč? Protože život tak jako tak je podivná věc. Jistota v nejistotě. Rozuzlení smyslu života na hřbitově pochopitelně nenacházel. Ale ta nálada a pach vzduchu, zejména na podzim, pach zetlelého listí, ho jako droga pokaždé přinutila, aby na tím vším alespoň uvažoval.

.