Jeffersův dům - Konečné znění 8

Nový začátek

Po celé té každodenní činnosti, jako bych spadl do propasti vzduchoprázdna. Snažím se něčím zaměstnat jako stroj co běží naprázdno a kterému hrozí, že se zadře. Ztratil jsem najednou klid a rovnováhu. Chodím od jednoho k druhému, beru věci a zase je pokládám, připadám se tu jako v jiném světě. Tahle nečinnost mne ubíjí k smrti. A i samota mne ubíjí a tíží. Jako kameny, které jsem vláčel a na sebe pokládal.

Žít sám se sebou, sám usínat, sám vstávat, sám u stolu snídat, mezi svými čtyřmi stěnami sám vdechovat jen svůj vlastní dech a slyšet jen sám sebe, svůj vlastní hlas. Stavěl jsem zeď, kterou teď mohu dobře nazvat zeď stížností a nářků. Ta náhlá změna, se kterou se musím sám vypořádat je těžká a bolí. Samota dokáže člověka pobláznit. Ale měl bych ji přijmout jako jeden z dalších úkolů, které jsem si svým osudem vybral, se kterými se tu musím vypořádat. Proto jsem vlastně tady.

Když je člověku bídně a je na pokraji zoufalství, vzpomene si obvykle na záchytný bod, na síť naděje, na své vlastní dětství, i když nebývá vždy tak šťastné a bezbolestné, jak se říká. Dítě má třeba tik v rameni a kouše si do krve nehty, prý to dělají všechny děti, ale nejspíš jen ty nervosní. Přesto dětství je šťastné období a je to jediné, co dospělý člověk má a o co se může často opřít.

Pravděpodobně první zážitek, který mu dosud zůstal v paměti bylo jarní ranní probuzení doma. Otevřel oči a vše se mu zdálo dokonalé, na pravém místě, tak jak to mělo věčně být. Otevřeným oknem do pokoje vanul ještě chladný, muškáty provoněný vzduch a po stěnách, jak větřík vlál záclonami, kroužily světla a stíny. Jiný dojem světel a stínů, to už uměl chodit, zažil když běžel podél tyčkového plotu jejich zahrady. Ty ostré přechody světla a stínu, které se mu míhaly před očima a které tehdy vnímal jen jako hru a které také hrou byly, nic víc, dnes chápe spíše jako jakousi neblahou předzvěst, jako určité podobenství. Stejně tak se potom už od dětství v jeho dnech a nocích střídaly světla a stíny, i když těch stínů, temných stínů, se tvořilo podstatně víc. O svém dosavadním životě by dnes nemohl říct to, ani ono. Bylo to takové nijaké! Ale vrátit to všechno zpátky, tam domů do pokoje mihotavých světel a stínů, vrátit to a začít znovu se všemi dnešními zkušenostmi! Být ta možnost, jakože není, mohl by teď udělat tečku, silnou čáru, za svým ubohým životem a prostě zvolat: "a teď líp a naostro!" a bylo by zase všechno v pořádku, na svém místě. Svět by byl znovu krásný a dokonalý jako v nejrannějším dětství.

Jiná jeho vzpomínka se týkala pokročilého léta. Seděl s ostatními stejně starými dětmi ze sousedství pod starou jabloní na zahradě a patlal z blátíčka a dosud zelených šťavnatých listů "kapustové závitky." Ráj na Zemi, který neměl trvat dlouho. Ostatní děti mu je pak s násilím nacpaly do pusy a on s pláčem běžel za mámou, aby ho utěšila. Děti jsou vlastně ve své podstatě zlé, v přesile rády ubližují těm slabším, bezbranným, tak jako v celém životě.

Všechno co je dnes, bylo nějakým způsobem už v dětství, všechno se opakuje. Nedávno se někde o někom dočetl, že měl v dětství pocit letu, že létal, že mu stačilo jen se rozběhnout, rozhodit paže a vzlétnout. Jako by četl sám o sobě, tak tomu skutečně bylo i s ním. Za bouřlivého počasí za městem se také rozbíhal proti větru. Bylo to snadné: nadskočil, zavřel oči a letěl. Ta vzpomínka je tak silná, že ji ještě dnes prožívá. Vidí řeku po sebou a podél ní topoly, jeho rodné městečko se zámkem, červené střechy, dvorky s bílými prostěradly, ulice, kde se lidé hemží jak mravenci a v tom jejich nesmyslném pobíhání a spěchu vidí dokonce, ke svému překvapení, i sám sebe. Ubohost a nicotnost, bláznivá bláhovost, které by se nejraději nějakým způsobem také rád vyhnul. Musí jen zase závidět ptákům jejich opravdovou způsobilost letu, jejich volnost, jejich dokonalost, jejich klid, který neumí dosud v sobě naleznout. Letět a nikdy se nevrátit…

.