Jeffersův dům - Konečné znění 9

Začal jsem zase psát a baví mne to. Pro mne bylo psaní vždy víc terapií... nejlepší jakou jsem znal. Má žena moc dobře věděla, proč mne od psaní zrazovala. A navíc, přestal jsem jí víc naslouchat a to ji žralo. Mé psaní nenáviděla jako mor a nevynechala jedinou příležitost, aby vše, co jsem kdy napsal, aniž to četla, se škodolibou radostí snížila. Ale to mne nechávalo chladným. Co tě užírá nebo trápí, napiš, roztrhej, zmačkej, hoď do koše a jsi volný.... Stejně jako teď, co tu sedím a píši. Při zpětném pročtení sice mohu jen konstatovat, že je to celé k ničemu, jen ubohý krám, ale mohu si aspoň s klidem pomyslet, že je to právě jen ta terapie, která mi pomohla. A netrápím se, že jsem tak hloupě promarnil čas.

Neděle byla pro něj nejhorší z celého týdne. Prokletý den. Ráno musel do kostela, odpoledne na povinnou procházku s rodiči v bílých punčových kalhotách, které z hloubi své dětské duše nenáviděl. Jeho rodiče se chtěli, pro něj z nepochopitelného důvodu, všem lidem v městském parku ukázat. Jedinou malou útěchou mu nakonec byla jen zmrzlina a dort se šlehačkou, zatímco jeho kamarádi si třeba ve stejný čas hráli za městem na kolejích. A on o to přišel. Pokládali na ně kameny a mince, které pak hledali rozpláclé mezi pražci. Nebo šli s holkmi do seníku skákat, nebo na lup třešní nebo jablek do nějaké zahrady. A tohle všchno mu bylo v neděli odepřeno. Na štěstí, pokud ví, ho nikdy s rodiči neviděli, jinak by před nimi ztratil tvář a nikdy by se už nezbavil jejich výsměchu.

Rodiče mají své děti za otroky a nikdy jim v ničem nerozumí. Snaží se je na každý pád, jak se dá, ke svému obrazu, vychovat, pokřivit. A to by si děti měly, až do své dospělosti, rozhodně pamatovat. Takto nejen uvažoval, ale i jednal a nebyl rozhodně sám. Jednou dostal nápad, že by si mohl nějaké dny, anebo alespoň okamžiky, nějakým způsobem na deset, dvacet let ve své paměti konzervovat. Byla to sice jen hloupá dětská hra, ale že by byla tak hloupá, si nemyslel. Jindy, když šel ze školy, něco ho zase nutilo poskakovat jen po bílých kostkách. Občas se stalo, že přešlápl na černou a tak se rozhodl sám sebe ztrestat. Pak skákal po jedné až domů a dal si sám sobě zaracha. Trestal se vůbec rád.

Někdy se mu to skutečně podaří a vzpomene si na ten osudný den, kdy si zastavil čas. Vidí to, jakoby se mu to přihodilo včera... jaké bylo počasí, jaké byly ty kostky, jaký byl ten vzor na chodníku. Z jiného dne si zase pamatuje slovo od slova co řekl a co jemu kdo odpověděl, a nejen to, i pocity, jaké tenkrát měl, všechno jak v kině na plátně. Je pravda, že jsou to zase jen samé hlouposti, které se takto vryjí do paměti, ale bez nich by to nebyl už on. Spojení sebe se sebou přes údolí několika desítek let.

.