Malé dobrodružství

Je to pro mne pokaždé takové malé dobrodružství, když mám poznat ženu, kterou jsem v životě neviděl. Čekala na mne na stanici metra Vyšehrad, byla přesná, přesnější než já a já hned poznal, že to bude ona. Tu schůzku mi nabídla sama. Poznal jsem ji hned proto, protože jsem si ji podle jejích slov tak představoval. Měla na sobě šaty, jaké nosí holky, které chtějí na sebe upozornit tím, že jsou takové přírodní hospodyňky... a po domácku hrubě pletené punčochy. Chtěl jsem ji políbit na tvář, ale nastavila mi ústa. Po cestě na Vyšehrad mi dala i ruku a byla krásně teplá jako od dítěte.

Prošli jsme celým Vyšehradem, zašli jsme i na hřbitov podívat se na Božku. Chtěl jsem ji i fotografovat, ale nechtěla, čohož jsem litoval. Mohl bych vám ji ukázat. Když jsme se zastavili na vyhlídce, ráda se nechala dlouze obejmout a políbit. Na krku měla měla medailonek s nějakým světcem a na moji přímou otázku mi odpoověděla, že je praktikující křesťanka, což znamená, že nejenže chodí do kostela, ale i ke zpovědi a svatému přijímání.

Spadlo pár kapek, zdálo se že začne pršet a tak jsme sešli dolů na Výtoň, podívat se aspoň na labutě. Housku jsme sice neměli, ale nakonec začalo pršet ještě víc a tak jsme k nim nakonec ani nedošli. Navrhl jsem ji, že můžeme ke mně zajít na kafe. Odpověděla mi, že je to nebezpečné. "To máš ze mne strach?" řekl jsem. "Ne, právě naopak," řekla, "mám strach ze sebe. Jsem divoká, tři roky od rozvodu a od té doby jsem neměla žádného chlapa."

Když jsem ji slíbil, že se nenechám svést, svolila že tedy pojede a taky jela. U mne doma nechtěla kafe, ale čaj, tak jsem jsem sobě udělal kafe a jí čaj a způsobně jsme pár minut proti sobě seděli. Vyprávěla mi co dělá, že je učitelka a vyučuje kreativní výchovu z oboru hudby a divadelnictví. Po chvíli pak vstala a došla k oknu, aby se podívala jak vypadá Praha z mého dvanáctého poschodí. Tam jsem ji obejmul a vzalo to rychlý spád... v minutě byla nahá a já taky.

Pustil jsem nám k tomu Bachovy Goldbergovy variace z CD, mají padesát minut a musel jsem je dvakrát opakovat. Co na to říct... měla útlý pas a krásnou prdelku. Takovou dračicí, jak mne varovala, skutečně byla..., a náramně si to i užívala. Pozoroval jsem při tom i její tvář a měla krásný úsměv. Jako andílek. V tom jejím úsměvu bylo všechno to potěšení jaké ze mne má a to mne těšilo. Když jsme si ale dopřávali malý odpočinek, najednou řekla, "Smilnila jsem... před Bohem jsem stále vdaná." "To spraví jeden otčenáš a zdávasmaria", řekl jsem. " To není pravda", odvětila, "to si musím srovnat se svým svědomím. A jen tak mimochodem, to by mne docela zajímalo, takto končí všechny tvé procházky po Praze?"

Nakonec po těch víc dvou hodinách jsme si vypili ten vystydlý čaj a kafe a ona se začala oblékat. Nejdřív si vzala podprsenku, pak svetr a šaty... tu její prdelku mi vystavenou nechala až nakonec, protože jsem ji předtím pochválil... a pak ty punčochové kalhoty. Ty si navlékla, jak později zjistila, úplně na ruby. "Ty si nech tak," řekl jsem, "to přinese štěstí." "Štěstí už mám vrchovalě", odpověděla, "ale co by tomu řekly moje děti, když přijdu z procházky s punčochami naruby."

Takže to je celý ten příběh. Naleznete tam asi plno gramatických chyb, ale ty nehledejte. Tady je na místě abyste se zase ukázali jako psychologové. Mohl jsem si to jen vymyslet, nebo to byl zase jen sen, nebo dokonce skutečnost? Co myslíte?

.