Cesta metrem na Černý most

V metru si proti mne sedla brunetka, tak kolem sedmnácti let, otevřela tašku, vyndala pomeranč, oloupala ho a po dílkách si ho vkládala do úst. Těšilo mne se na ni dívat a zdálo se, že ji to ani nevadilo. Štíhlé prsty a rudě červená ústa... a ta vůně toho pomeranče se vzápětí rozlila po celém vagoně. Jak si to vychutnávala, nemohl jsem se vynadívat a tak jsem si říkal, jak ty pražské holky jsou krásné a jak se umějí oblékat. Měla i hezké nohy, to mi taky neušlo, když vstala, ale musel jsem jet dál na Černý most, kde mne čekala Maruška.

Jistě víte, že bylo včera opět tak jarně a to mi právě připomnělo, jak jsem z toho metra vystoupil, že před třemi lety tam na mne čekala v červené sukni Klárka, kterou si ušila jen pro mne jako překvapení... ten čas tak proklatě utíká. Bylo stejně krásné slunné odpoledne a bylo to naše první rande. Pár dní předtím nás seznámila Bohunka.

U Globusu jsem měl zaparkované auto a tak jsme si řekli, že si zajedeme na procházku do Poděbrad. Celou cestu jsme se drželi za ruce, pustil jsem ji jen když jsem musel řadit, a bylo mi s ní tak krásně, tak jsem do ní zahleděl, že jsem přehlédl na ty Poděbrady výjezd. Musel jsem to na příštím výjezdu otočit a stačilo málo a přejeli bychom ten výjezd znovu.

Tehdy byla ještě Klárka ještě taková bezprostřední holka a já ji fakt miloval... otevřela mi po tom rozvodu docela nový svět.

.

Někdy stačí málo, jen ta neznámá dívka s pomerančem... a ta cesta na Černý most nakonec dá větší smysl, než bych očkával.

.