Jak jsem se stal slaměným vdovcem a malá úvaha o ženách

Dnes je ze mne slaměný vdovec, protože Maruška odjela na dva dny k příbuzným. To mi připomnělo moji přezdívku, když mi bylo asi deset let, a omlouval jsem ve škole spolužačku, které bydlela v moji ulici, že je nemocná. Ti hajzlové splolužáci mi pak pár měsíců říkali "vdovec" a já byl nasranej. A navíc s tou copatou holkou jsem nic neměl ani nechtěl mít.

Včera, jak Maruška odjela, jsem se trochu nudil a taky i trochu přemýšlel nad "mými" ženami. Jak vidíte, to "mými" je uvozovkách, protože je za mé, za svůj majetek, nepovažuji, i když jsou nedílnou částí mého života. Přiznávám, že bez nich bych to těžko vydržel. Ale na co jsem včera přišel? Že jsem opravdu všechny hned první den, bez mého velkého přičinění, dostal do postele. Jindřišku, Jitku, Danu, Milušku... nechci všechny jmenovat. Jo, vidíte dobře, Marušku ne, tu až druhý den a proto se jí tak držím. Sobě, mému šarmu, to ale nepřičítám, ale jen si říkám, proč jsou ty ženy tak žádostivé a rychle svolné. Ty staré časy, kdy holky dělaly aspoň pár dní drahoty, je fakt jen dávná historie. Ženy si neumí sebe vážít a dají na potkání každému kdo se namane. Samozřejmě, nechci je tu zevšeobecňovat a vy, co to tady čtete, jste rozhodně jiné a stydlivější. Asi jsem padl na ty nepravé... ať už jdou svobodné, vdané, nebo rozvedené. A tak se mi nedivte, že mám sice plno žen... ale pořád hledám tu pravou. To je jako hledat jehlu v kupce sena.

Ukáži vám aspoň moji Marušku, tedy její nejhezčí část ... ráda chodí nahoře bez a to se mi líbí.

Má sice i jiné hezké části, ale chcete aby mi zase zakázali blogovat?

.