Kdo by rád časem necestoval

Čím jsem dospělejší, tím častěji se rád vracím do svého raného dětství, kde jsem cítil jako v bavlnce. Dostal jsem napít a najíst, byl nošen a objímán, v teplé náruči hýčkán a líbán... jen škoda, že si tak docela ty všechny radosti nepamatuji. Nebylo mi ani v pozdějším dětském věku o moc hůř... žádné existenční starosti a jediné co mne zajímalo, si všechno, co se mi nabízelo, náležitě užívat.

Bohužel tohle cestování v čase je jen v mých představách... podobně asi jako u vás. Ale jsou opravdu lidé, kteří nejenže cestovali v čase, ale i v prostoru. Třeba takový Sai Baba, o kterém jsou mnozí lidé schopni přísahát, že ho viděli v různém čase v různých oblastech světa, zatíco jeho fyzické tělo nehnutě spočívalo v křesle v jeho ašrámu v Indii. A ani bych se nedivil, kdyby v čase necestovala ta svatá matka Schořová... byla u nás v Německu, v době kdy jsem ještě žil se svojí ženou, jako pečená vařená. Často se tam objevila jako duch a já se pak skoro bál o ní něco špatného říct. V takovém případě můj syn mne obvykle vážně napomínal "takhle špatně o ní bys mluvit neměl, všechno ví a všechno slyší... a následky si pak poneseš sám."

Nakonec v čase cestuje i moje Maruška. Když u mne přespí, obvykle mne už vzbudí kolem páté hodiny, když si jde uvařit ranní kafe... a pak se jí stane během dne, postačí jen když si někde položí hlavu, že se octne v jediné vteřině úplně jinde, v království snů. Je prostě fuč! A co tam dělá, v jaké krajině cestuje, to už ví jen sám Pánbůh. Takového denního spáče jsem fakt ještě nepoznal. Hup z mé přítomnosti do bezbřehého času.

Abyste nemuseli jen číst, ukáži vám i pár obrázku z Gröbovky, o které jsem tu v milých článcích psal.

.

.

.

Maruška byla nadšena a cestovala tam raději se mnou.

.