S Irenkou na Petřín

To téma týdne mi stále nejde z hlavy, nebo spíše to slovo lapač. Lapky známe ze středověku, přepadávali v lesích pocestné a dnes to není lepší, protože kdekdo se pokouší nás lapit, nebo my je. Například ta "svatá matka" Diesana, ta děvka Schořová polapila moji ženu, mne potom Klárka... a někdy taky polapím zase někoho já. A kdo je lapen, často je to pro něho jako sen, s kterého se ani nechce probrat... protože ztratí hlavu.

Ale abych konečně přešel k věci. Jistě sami víte, že včera byl opět krásný jarní den... a měl být poslední, protože podle předpovědi se mělo odpoledne počasí pokazit. A to jsem si nechtěl nechat ujít. Maruška nemohla a tak jsem vypravil do města sám. A jako vždy, nejdřív moje kroky směřovaly do Vojanových sadů. Tam na mne čekalo velké překvapení, protože stačila jedna noc a ty magnolie, které byly ještě poupatech, náhradně rozkvetly do celé své krásy.

Zahlédl jsem tam samotinkou mladou ženu a připadla mi moc smutná... a tak jsem ji oslovil. Takových dívek a žen je mi vždycky líto a toužím pro ně něco udělat. Takový už jsem já. Řekl jsem jí že mám v úmyslu si vyjít na Petřín, kde jistě všechno kvete a pokud by chtěla, potěšilo by mne kdyby šla se mnou... a ona svolila. V duchu jsem si říkal, jak je to často jednoduché lapit smutnou holku.

Vyjeli jsme tedy tramvají č.22 na Pohořelec, do kopce se mi s těmi dosud zčásti plnými plícemi nechtělo a rychle jsme i našli společnou řeč, jako bychom se dlouho znali. Má ráda kameny, zná všechny obchody po Praze, byla dokonce v Počernicích o kterých jsem tu nedávno psal a nakonec se nechala kolem pasu obejmout. No řekněte, bylo by hloupé abychom vedle sebe jen tak šli, když jsme tam míjeli jen samé milence.

Nahoře na Petříně, v růžové zahradě, ty tam ještě nekvetly, jsme si na chvíli na lavičku sedli, abychom měli klid si víc popovídat. Tam mi ukázala i svůj prsten s vltavíny. Ruce má taky krásné a pěstěné... rukama mne každá žena hned dostane, tedy lapí. To klidně bez mučení přiznám.

Bohužel se asi tak po hodince zatáhlo a vypadlo to na déšť, na přeháňku, že zmokneme... a tak jsme se zvedli a vydali se dolů. Fotku, jak vypadá, neuvidíte, protože jsem jí slíbil, že ji tady neukáži. Po schodech dolů, chytli jsme i pár prvních kapek, mi dala i ruku, což mne potešilo. Miluji, když mohu držet dívku nebo ženu za ruku... je to od ní takové znamení důvěry a zalíbení... a o to víc cenější, kdy mi ji podá donedávna docela neznámá.

Nakonec začalo pořádne lejt, ale naštěstí jsme stačili doběhnout k pravoslavnému kostelíku, který je v Kinského sadech na poloviční cestě. Tam jsme se schovali než přestane... a vymámil jsem od ní první polibek. Jistě mne tu budete za to odsuzovat, ale jak vidím posmutnělou ženu, které se mi navíc líbí, tak mi to prostě nedá. Ale je to jen malý polibek na ústa, nic víc.

U toho kostlíka jsou staré ruiny. Irenka, protože je zvědavá, šla se tam i v dešti podívat. Nakonec jsme oba opravdu pořádně zmokli a tak jsme zašli do kavárny v Portheimce. Tam jsme pak zůstali až do večera dokud jsme neoschli. Nakonec to bylo krásné odpoledne i přes ten déšť. Už jsem to tady několikrát psal: nevím proč, ale snad s každou mojí přítelkyní jsem se seznámil za deště. Ten déšť je mi fakt osudovej.

.