Vůně fialek

Ani Marušku nechci ošidit o procházky a tak jsme v týdnu jako správná rodinka vydali, to bylo ještě krásně, od Čerňáku k Počernickému rybníku. Bylo opravdu vedro a došli jsme tam, podobně jako ta její Kikina, s vyplazeným jazykem. Naštěstí tam byla v bývalém pivovaře hospada a vychlazené pivo.

.

Vždy mne každý rok zjara potěší když najdu fialku... a byla jich tam plná louka. K fialkám, k jejich vůni, mám takový zvláštní osobní vztah. Mám je spojené s maminkou a vrátím se v čase do dětských let zpátky. Jako malej kluk jsem jí z mého malého kapesného kupoval lacinou voňavku s podobnou fialkou uvnitř. Byla z ní pokaždé moc ráda, ale pokud vím, nikdy se s ní nevoněla... a v kredenci pak jen rostla jejich velká sbírka. Vyhodit je nechtěla, protože mne nechtěla ranit... a dárky z lásky se přece nevyhazují.

.

To je ten pivovar s vysokým komínem jako od Hrabala.

.

.

.

.

Na cestě k domovu si Kikina nedala říct a mazala si to pořád v protisměru. Neposlouchá mne.

Už kvůli těm fialkám jsem byl za tu procházku rád. Ale i rodinné procházky mají svůj půvab... ale jen s mírou.

.