Ženě se neříká ne

Ženě se neodmítá a tak jsem se k ní vydal. Podrobně mi popsala kde bydlí a jak se k ní dostanu. Pozvala mne na půl jedenáctou na kávu a tak jsem cestou na autoubus ještě koupil v Pennu nějaké oplatky. Byla to pak docela komplikovaná cesta. Nejdřív na autobus na Kačerov a z Kačerova jiným autobusem dál. Taky jsem mohl zajet na metro Smíchovské nádraží a pak jiným autobusem směrem na Opatov, který nikde jinde nestavěl. Jel jsem raději tou první možností ale kdybych si vybral tu druhou, byl bych tam dřív. Octl jsem se v takové malé vilové čtvrti krátce před jedenáctou a jediné poznávací znamení které jsem měl, byl rohový domek obrostlý břečťanem a ten jsem taky po kratším bloudění našel.

Zazvonil jsem u zeleně natřených kovových vrátek a nic. Teprve až po třetím zvonění, uběhlo dobrých pět minut, zarachotil klíč v zámku a proti mne stála její malá dcera, která vypadala tak na patnáct. Řekl jsem ji že jdu za její maminkou, že mne pozvala a ona mi odpověděla, že máma spí a že jí nemá budit. Odvětil jsem ji ať ji klidně vzbudí a že stačí když jí řekne kdo jsem. Zabouchla, znovu otočila klíčem a šla se jí tedy zeptat. Vrátila se během pár vteřin s tím že mám jít tedy dál. Vešel jsem za ní přes předsíň do obývacího pokoje, který byl v podstatě jídelnou s kuchyní a jediné co jsem zahlédl byl bordel, jako když tam padne bomba. Taky mi řekla ať se nezouvám, že bych si ponožky zašlapal, nebo že mi najde nějaké pantofle. Já řekl že ne, ať je nehledá a přesto jsem se vyzul.

Z toho obývacího pokoje (nebo kuchyně, pojmenute si to jak chcete) byly dveře otevřené do ložnice a tam jsem zahlédl myšku jen podprsence a kalhotkách. Snažila se rychle obléknout a byl tam ještě větší bordel. Její dcera se mezitím zase snažila rychle poklidit ten jídelní stůl, smetla z něho drobky na zem a já se mezitím víc rozhlédl. Ta kuchyňská linka byla plná neumytého nádobí, na válendě v rohu pokoje se válelo spoustu oblečení, to bylo prakticky všude, i na starém šlapacím šicím stroji a na klavíru... prostě tam, kam jsem se podíval, vždycky se něco válelo. V Německu by o takové ženě někdo řekl, že je Schlampe, v Čechách coura (taky bohémka), prostě žena, která na nějaký pořádek z vysoka kašle a má jiné záměry (nebo aktivity) než nějaký úklid. Mysím přiznat, že jsem tohle nečekal a že mne to docela překvapilo.

Její dceři, představila si mi jako Manda (nevěděl jsem jestli ji mám vykat, nebo tykat) jsem se zeptal, aby nestála řeč, jak je na tom ve škole a taky jsem se podivil, že je doma. Odpověděla mi, že už do základní školy nechodí, že je v umělkecké škole a že je jí už osmnáct. Mezitím vyšla z té ložnice myška, pravila že včera dlouho do noci pracovala a že si musí nejdřív udělat něco k snídani aby se probudila. Ukrojila si dva krajíce chleba a když zjistila, že není v lednici máslo, vyndala nějakou zeleninu, která vypadala jako pampeliškové listy a ty si rozmíchala s jogurtem. Sobě pak udělala čaj a mně to kafe. Navrhl jsem, že bychom si mohli sednout v zahradě, vzal si to svoje kafe, nazul si v předsíni boty a šel napřed... což myška docela ráda uvítala.