Kostel jako domov, jako bezpečí...

Včera jsme na kole zajel do vedlejšího Gelsenkirchenu (tamní knihovna je blíže než bochumská) abych se podíval po nějaké knize od Janet Frame, o které jsem tu nedávno viděl film a při zpáteční cestě jsem se zastavil v kostele sv. Augustina, který je hodně podobný tomu dotmundskému, o kterém jsem tu taky nedávno psal. A tam mne v pravém slova smyslu něco osvítilo, i když si nedovoluji říct, že to byl duch svatý. Vzpomněl jsem si tam na skutečně zajímavou epizodu z mého života, kterou jsem si sice už nepamatoval, ale občas jsem o tom slyšel vyprávět své rodiče, kteří to dávali k dobrému, když byla nějaká sešlost a vzpomínali na mé dětství.

.

.

.

Nevím jestli mi byly tři roky, nebo čtyři, nebo pět, ale ztratil jsem se a rodiče mne po celém městě bezvýsledně hledali. Nakonec až k večeru mne v kostele našel farář, když to tam chtěl zavřít. Měl jsem křesťanskou výchovu a ve svém podvědomí, jak mi bylo vštěpováno, jsem si prostě sedl do kostela a počkal až mne někdo najde, protože tam je Bůh, jeho domov a bezpečí.

No není to krásný příběh? A není opravdu vymyšlený, to se mi skutečně stalo a proto na kostely nedám dopustit.

.