Mohou to být andělé, ale i ďáblové...

... kteří se nám vnucují do života a pak záleží jen na nás jakým hlasům jsme ochotni naslouchat.

Ale je i jiný druh hlasů, který nespíš patří múze, která se potřebuje naším prostřednictvím projevit. V dobách kdy jsem psal básně, ani jsem se o ně nijak nesnažil... prostě ta slova mi sama vyvstala v hlavě a já je jen zapsal. Často mi ty hlasy něco našeptávaly v nevhodný okamžik, třeba když jsem jel autobusem domů ze školy a to jsem si ty verše jen snažil zapamatovat, aby mi nevymizely z paměti, což se mi přesto občas stalo... a kulturní svět tak přišel o velké "klenoty".

Každopádně mám i dnes pocit, že ty básně (a mohou to být i melodie a podobné, třeba výtvarné, počiny) není vlastně naše tak docela zásluha a neměli bychom na případný úspěch být nějak hrdí. Byly to ty múzy, které by měly být oceněny. Byli jsme jen jejich nástroji, jako je právě v hudbě instrument. Některé názory zase říkají, že je to vesmírná paměť, která nám napovídá. To znamená, že je v ní zakódováno dědictví našich předchůdců a z ní právě čerpáme.

Ať je to tedy jak chce, měli bychom být těm hlasům vděčni a sami sebe natolik kultivovat, aby co nejlépe skrze nás vyzněly.

Jsme jen jejich takové ovečky, které pak zabečí.

.