Jednadvacátého, takový normální den...

... kdy za noci, před šestačtyřiceti lety, se k nám zatoulaly rudé hvězdy i se srpem a kladivem.

Kolem desáté, to jsem byl už vzhůru, ale pořád jsem se válel v posteli a četl si v Alence, přišla mi tahle sms od Jitky.

Zdálo se, že asi po mně touží, takže jsem se dal dohromady a vypravil se za ní.

Na Náměstí Republiky už k tomu výročí vyhrávali...

... a ten co hrál před pár dny na Václaváku jako kůň, změnil se v prasátko.

Na konci Celetné, jsme obdivovali žlutého hada...

a na Staroměstském náměstí zpěvák a všeobecná pohoda.

Zatímco děvčátkou s tátou obdivovalo orloj...

... na Mariánském náměstí si dořával číšník cigaretu-pause.

Na Karlově mostě pak Japonky...

... a pod ním krásná nevěsta s rudou růží v bílém.

Nesměly chybět Vojanovy sada, kde jsme si sedli na lavičku a zatímco se Jítka těšila mladou maminkou s dítětem...

... snažil se mne zhybnotizovat tenhle páv.

Někdo tam napsal na zeď báseň o Praze.

Pak jsem na Malostranské sedli na metro a jeli si poslechnout Plastiky, kteří odpoledne hráli na Václaváku.

O kousek dál pak tančila i tahle hezká břišní tanečnice a my se rozjeli do svých domovů.

Neznámá čtenářka, ale ta fotka je kvůli tomu hanlivému nápisu.

Doma mne večer pak čekala Maruška s lečem, ale nejdřív jsem ještě skočil se džbánkem pro bílé.

A pak do hajan. Byl to docela hezký den a vždycky si říkám, co se dá za těch pár hodin vidět a stihnout.

.