Maruščiny narozeniny docela jinak

Včera jsme měli narozeniny s Maruškou společně oslavit a já se na to opravdu těšil. Ale kolem páté mi poslala sms, že na cestě z práce celá zmokla, takže to odkládá na pátek a jede přímo domů. No řekněte, dělá se to a jen kvůli dešti? A to jsem jí ráno ani nepopřál, protože se vytratila jako myška, takže jsem její odchod zaspal.

Sebral jsem se tedy a zajel do města, protože s takovou představavou, že budu večer trávit v bytě sám, jsem se nedokázal vypořádat. Sami víte jak to je, když se člověk na něco naladí a pak to padne... Vystoupil jsem tedy na Malostranská z metra a jediným mým cílem bylo se s někým se seznámit. Klidně do přiznávám, protože mi šlo jen o procházku kolem Vltavy. Že bych měl někoho oslovil na ulici s takovým úmyslem mi sice bylo tak trochu proti srsti, obyvkle to vypynulo ze situace, ale nic jiného mi nezbylo. Ani moc odvahy neměl a vlastně jsem ani nevěděl jak začít. Vyhlédl jsem si si přesto tu nejhezčí ženu, která procházela kolem a oslovil ji. Zprvu se zdráhala, že jde v půl sedmé někam na Vyšehrad cvičit, ale nakonec to netrvalo ani dlouho a s procházkou souhlasila.

První cesta vedla do Vojanových sadů... kam taky jinám než právě tam. A tam, jak vidíte, už mne prosila.

Je krásné, když vás žena prosí.

Vladimíra má krásně modré oči a těm člověk hned tak neodolá.

Zašli jsme pak na náplavku, Vojanovy sady se v sedm zavírají, pak prošlí celou Kampou, Karlovým mostem...

... a nakonec to byl tak krásný večer, že se nám nechtělo ani o půlnoci, tady poslední fotka z Václaváku, domů.

To je taková moje filosofie. Nikdy to nevzdávej když se něco zrovna nepovede. A nakonec z té negace vždy vyvstane jen to hezké.

.