To se spíše člověk ztratí, než aby ztratil vzpomínky

Ztratil jsem se už několikrát... Poprvé, jak vím z vyprávění rodičů, už jako moc malé dítě a kde mne pak našli, tomu asi nebudete věřit. V kostele! Je fakt, že si na to nevzpomínám, jen si to dokáži představit, ale zato si pamatuji každou moji lásku, každý okamžik, který jsem s tou kterou dívkou nebo ženou prožil. Jejich jména mi sice už vypadla z hlavy, ale zato jejich chůzi, melodii hlasu a dokonce i jejich vůni (i chuť jejich úst) si dokáži intenzivně vybavit. Na to se prostě nedá zapomenout.

Ale abych tu zase tolik nebásnil, řeknu vám raději jak to bylo včera. Maruška mne svojí nespolehlivostí natolik rozhodila, že jsem nemohl usnout. Nemám rád lidi na které se nedá spolehnout. Mohl jsem ji taky zavolat a vynadat, abych to ze sebe dostal, ale to není moje povaha. Abych se moc tím převalováním po posteli tedy netrápil, vstal jsem a šel jsem si upéct švestkový koláč. Prosím v půl druhé ráno. Pro mne žádný problém, protože si mohu ten promarněný spánek dopřát přes den.

Ten koláč ve skutečnosti vypadá líp než na fotce a dokonce i chutná.

Jako všechno ostatní, nepekl jsem ho podle receptu, ale jen podle vzpomínky jak ho pekla maminka a navíc jsem měl doma jen pět švestek. Když byl v troubě asi deset minut, rozpomněl jsem se, že ty švestky dávala rozkrojenými půlkami dolů a já je měl nahoru... takže jsem je vidličkou obrátil a podle toho to tak vypadá... ale aspoň víc zajímavě. Každopádně mi hezky vykynul a večer mi to pochválila i Maruška. Ta mi napsala asi v deset dopoledne sms, že se mi omlouvá a že bych na ni mohl počkat o půl třetí na metru Nádraží Smíchov, aby tu naší nepovedenou včerejší schůzku napravila. Tak dlouho se mi doma ale čekat nechtělo, tak jsem se vydal do města už v poledne, že pak za ní zajedu na to metro.

Včera opět krásná obloha.

Na Karlově mostě jsem zase potkal Pavlu a hned se ke mně radostně hlásila. Nemá to taky v životě lehké. Minule mi jí bylo líto, tak jsem ji na odchodu políbil na ústa. Vlastně mi ta ústa nastavila sama, tak jsem ji lehce políbil. Chvíli jsem si povídali a nakonec mne docela překvapila slovy "Dneska líbání nebude"... jako bych snad lítal po městě jen abych mohl líbat ženské. "Vždyť já tě chci jen krátce obejmout", řekl jsem a tak jsme se objali. Já jsem zvyklý z Německa objímat přátele, tam je to běžné i mezi muži, ti turečtí se dokonce líbají... ale Češi jsou v tomhle asi docela "studení".

Přesně v půl třetí jsem už stál dole na metru a čekal na Marušku... a nebudete mi věřit, čekal jsem na ni hodinu. Takovej jsem vůl... protože jsem věděl, že ji zase do toho něco nečekaně vlezlo. Poslal jsem ji mezitím dvě sms a žádná odpověď. To už jsem byl docela naštvanej. Nebrala ani mobil. Tak jsem si řekl, že ji jen ještě jednou zavolám na druhej mobil, nosí dva a pak jedu zase sám do města. Ten vzala. Ona čekala tu hodinu taky, ale nahoře nad metrem, protože si myslela, že tam přijedu autobusem. A ty sms neslyšela, prože měla ten první mobil hluboko v kabelce a má prý slabý tón. Ale aby mne zavolala sama, to ji nenapadlo. A ta včerejší schůzka bylo taky nedorozumění, protože neumí pořádně napsat sms a to je rodilá Češka. Napsala mi totiž "Přijedu až zítra, nebo můžeš počkat na mne na metru Smíchov" a já ji na to poslal sms, "Počkám tedy na tebe na metru" a to moje sms četla až večer doma ve vaně. Měla napsat "Přijedu až zítra a jestli chceš počkej na mne dnes na metru" Tím slovem "nebo" mne zmátla, takže jsem si z toho vyvodil "dnes". To by si myslel každý. Prostě neumí napsat srozumitlný text a vždycky v něm něco buď přebývá, nebo schází. Z ní mne jednou trefí šlak.