Poslední dny mi připadají jako neskutečné...

... ale ony skutečné jsou. Všechno je jinak a všechno se odehrává jako v jiné rovině... a já se tím nechávám vést. Co se zdálo, že bude trvalé, najednou se někam vytratí a objeví se něco docea nové. Takové zvraty bývají ve snu a člověk si pak říká, jestli se mu zdálo nebo ne. Každopádně, pokud to není horor, jsou to jen krásné zážitky a kdo by se pak z toho všeho chtěl probudit.

Ráno jsem s Jitkou posnídal, pak ji vyprovodil k autobusu a na pár minut ještě zalehl do postele. Pak mi napadlo, že bych měl vyprat a trochu poklidit ten bordel kolem. Ve dvě jsem měl jít vyzvednout Marcelku v Hostivaři a domluvili jsem se, že se projdeme kolem přehrady. Podle předpovědi mělo být hezky, ale zatím to nevypadalo. Marcelka tam na rozdíl od Marušky čekala na minutu přesně a tak jsme k té přehradě hned vyšli.

Šli jsme podél Botyče a ten byl docela rozvodněný, že vypadal jako horský potok.

Bohužel (nebo bohudík?) stále víc shledávám, že si s Marcelkou rozumím víc než s Maruškou. Maruška se i poslední dobou začala ke mně chovat jako k manželovi a i ten její zápal, co se týče postele, začal opadat. Všechno padalo do normálu. Marcelka na rozdíl od ní je takový smíšek, z každé hlouposti se raduje a je mi v její přítomnosti dobře. Možná se vám to bude zdát podivné, ale já dám hodně na dotek... a ta její ruka... když ji při procházce do mé s takovou samozřejmostí vloží... jako bych ji tam cítil už odedávna. Ta nás spojuje.

A u té přehrady už vysvitlo sluníčko.

Byla to s dlouhými zastávkami moc krásná procházka a bylo i vidět, že se blíží podzim.

U mne doma si pak Marcelka dala tu moji bramborovou polévku s houbami...

... a pak večer ten knedlík se zelím, mimochodem moc dobrým, který uvařila Jitka.

Marcelka si mezitím k tomu koupila slaninu, aby mne tím mohla z legrace provokovat škádlit. Jak, to vám už neukáži, ale ty její polibky, které si pak vynucovala, by mohy být chutnější než ty po zelím.

Takže moc krásný den a ten vám přeji dnes taky.

.