Ten můj 17.listopad

Před těmi pětadvaceti lety jsem seděl v Německu u televize a jen litoval, že u toho nemohu být... a tak aspoň dnes se za chvíli vypravím na Václavák a na Národní třídu, abych si aspoň to výročí vychutnal, ty lidi v ulicích. Do té emigrace jsem šel hodně nerad. Opouštěl jsem milovanou Prahu (opravdu jsem trpěl, že se jí musím vzdát a že ji hned tak neuvidím) a samozřejmě taky své kamarády a kamarádky (i tehdy jsem je měl, třeba takovou Alenku, proč bych to nepřiznal) a to jen proto, že moje žena chtěla do Německa za otcem a já bych přišel o děti a ty bych už taky sotva někdy viděl. A nejen to... hodně mne ničila představa, že jednou budou umět jen německy (aspoň v tom smyslu, že i kdybych na ně mluvil česky, nikdy už tu krásnou češtinu do sebe nevstřebají) a to se nakonec taky stalo.

Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale když už jsem tam v té emigraci jednou byl, snažil jsem se tam najít nový domov a na Prahu moc nemyslet. Nakonec ten konec té totality přišel dřív, než se dalo čekat a už koncem listopadu jsem byl opět v Praze. Trochu jsme měli se ženou na hranicích obavy (byli jsme přece v nepřítomnosti odsouzeni na dva roky kriminálu za nedovolené opuštění republiky, dnes podivná představa, že by někdo mohl být trestán jen za to, když vycestuje z Čech do ciziny) že nás znovu zavřou, protože ta amnestie, byla tuším vyhlášena Havlem až o něco později, ale nakonec jsme bez problémů do Čech projeli. Taková úleva být zase doma.

Bohužel pár kamarádů (i holek, které se vdaly a vzaly si jména svých manželů) jsem za ty roky v Německu docela ztratil, protože změnili bydliště nebo čísla telefonů a už jsem je nikdy neviděl. A k tomu všemu, jak to dnes vidím, mám v Německu těch kamarádů víc než tady a daleko i dceru s vnoučaty, kteří už mluví jen německy. To je pro mne horší než ta celá emigrace a už to nikdy nezměním. Navíc taková absurdita, že se moje ex nakonec nadobro vrátila do Čech (ta která mne do Německa dostala) a teď si podle svých slov spokojeně dožívá v té české sektě a na dceru, aby jí pomáhla s vnoučaty (a těšila se pohledem na ně, jak rostou), docela kašle. No řekněte, není to celé zároveň smutné a komické?

.