Ústav pro choromyslné neboli Bohnice

Většina lidí, když se řekne Bohnice hned ví, že je řeč o blázinci, dnes se ten rozsáhlý areál jmenuje Psychiatrická nemocnice a včera jsem se konečně po letech rozhodl to tam navštívit a zavzpomínat si. Pokud si však myslíte, že jsem tam byl kdysi zavřenej a léčenej tak jste na omylu (nakonec každý je nějak něčím cáklej). Já tam chodil za holkou, která tam pracovala jako zdravotní sestra masérka... a ta mne léčila, i když docela jinak. Jak se říká, zvyk je železná košile, chodil jsem tam poté, kdyz jsem se s tou holkou rozešel (bydlel jsem nedaleko) zase s jinou, protože je tam v zahradách krásně... a vyzývá to přímo k procházkám. A jak jsem včera viděl, i ostatní lidé z vedlejšího sídliště tam i s malými dětmi na ty procházky chodí. Je to přístupné pro veřejnost.

Tentokrát jsem tam chtěl zajít s M., ale ta neměla čas a tak jsem zavolal Dagmar, která bydlela nedaleko a zná to tam. Kromě té nemocnice jsem měl hlavně v úmyslu navštívit hřbitov (vidíte ho na mapě nahoře vlevo), kde byly pochováni ti chovanci, pokud si jejich těla příbuzní nevyzvedli, ale bohužel byl zavřený. I tak jsem tam udělal přes plot pár fotek, ale ty vám ukáži příště.

.

.

.

.

Takovou podobnou pumpu jsme měli před domem a tedy jak nějakou vidím, hned ji fotím. Taky starej zvyk.

.

.

Nejen tyhle hospodářské budovy, ale i jiné jsou docela zchátralé a působí to tam i přes tu přírodu docela tristně.

Zřejmě oplocený pavilon pro ty největší šílence, jiní tu mohou chodit docela volně. To už bylo 5 hodin večer.

.

.

.

Jakmile se setmí, fotky už za moc nestojí, ale přesto tu máte ještě poslední.

.