Mrazivý den

Při mrazivé procházce Kampou, aby M.pusinka nezamrzla, vyprávěla mi jaké má starosti s kamarádkou se kterou se zná už od školních let. Jí taky muž postavil dům a taky jí nakonec odešel za jinou a proto jsme dospěli k názoru, že asi je lepší dům nestavět a zůstat ve skromném dvoupokovém bytě. Lidé opustí ty důverné zdi, které jsou svědky jejich lásky, někdy i početí a posléze i narození dítěte, desítek let vzájemného soužití se všemi radostmi a pády a najednou se ocitnou v chladném domě kde není nic a musí začít od nuly.... a postupně se mezi ně vkrade odcizení. Její muž se z domu po pár měsících odstěhoval do jejich starého bytu a ji tu nechal samotnou... a na ni tam začalo všechno padat. "Mně to tu s tebou nebaví," řekl jí, "prostě mne nudíš. Zaopatřil jsem tě, tak si nestěžuj. Co by zato jiná dala." Nicméně, i když svoji ženu opustil, neopustil ten jejich stále společný dům a dochází tam dál kdy se mu zlíbí, aby tu a tam něco opravil... a když tam je, zůstane na oběd, někdy i na večeři, vyspí se v jejich společné posteli a ráno zmizí, jako pára se vypaří. "Není snad tohle taky domácí teror, násilí?" řekla k tomu M. "Chvíli se k ní chová jako milius, vezme ji autem i do práce, nebo dokonce i na večeři a za pár dní nato, když jí má dost, řekne jí neotravuj." Tahle nejistota jí dohání k šílenství, protože ji stále nenechá na pokoji a dává ji naději, že by se ta jejich krize dala i překonat a on by se k ní vrátil. "Asi ten největší problém u ní je ten, že se její muž k ní stále vrací a ona i díky tomu, že ho má stále na očích, ho nepřestane mít ráda. Je to holomek a takhle mu to asi i vyhovuje. Nechce ji, ale asi ani nechce, aby si našla jiného."

.

.

.

.

.