To bych opravdu rád s chutí někomu řekl

Poslat ho do prdele, ale protože jsem slušně vychovaný člověk, nejsem schopen to říct. Nepříjemní lidé se nám často staví do cesty, navíc jsou houževnatí, drží se nás jako klíště a nejme schopni jim to zplna hrdla říct a vlastně trpíme tím sami. Dusíme se tím a připravujeme se o zdraví. Často s nimi musíme vycházet jen proto, že jsou naši příbuzní, nebo kolegové v práci. To je tady každá rada málo platná.

Docela těmto liderm závidím, že neznají ohledy a klidně řeknou co se jim zrovna hodí a ani nepomyslí, že tím někoho raní, anebo aspoň mu zkazí náladu. Je pak těžké s takovými lidmi i komunikovat. Jsou navíc přesvědčeni o své "pravdě" a tu jim nikdo nevymluví. Další věcí je to, že kdybych přeci jen v sobě našel odvahu a řekl co si o nich myslím, ještě víc bych je rozvášnil a bylo by to jako lít olej do ohně. Nejhorší na nich je ten jejich fanatismus a zápal. Takových lidí nejlépe se stranit.

Při psaní tohoto článku, ani nevím proč, vybavilo se setkání v Německu s jednou starší ženou, která se nakonec stala mojí Stammkundin, česky stálou zákaznicí, milá a příjemná dáma. Byla to dcera Bormanna, jedna z jeho devíti dětí, nacisty, který byl pravou rukou Hitlera. To mi taky nemusela říct, ale řekla. Nejen její otec, ale hlavně její maminka, která zemřela rok po jeho sebevraždě, byla zapálena fanatička. (Jedna taková nacistická fanatička byla i ženou skvělého spisovatele Hamsuna, nositele Nobelovy ceny, který na to v stáří doplatil). Je těžké, hlavně pro malé děti, se vyrovnat s minulostí rodičů (například otec mojí přítelkyně M. byl zase vlivný zapálný komunista... jenže ta to bere s humorem) a s tím žít. Ale aby abych neodbočoval, Bormann byl zajímavý i jinak, než jako nacista, byl pořádnej děvkař a nijak se s tím netajil ani před svojí ženou. Ta ho dokonce v tom podporovala (a zase mi napadá, že i paní Klausová, aspoň co se to o ní šušká, se tak prý chovala) a s jeho milenkami se přátelila. Zastávala názor, že takový ctnostný a hodnotný muž by měl mít nárok na víc žen a rozévat tak co nejvíc své hodnotné sémě. Nakonec, když tak uvažuji, není to ojedinělý případ, že manželka toleruje milenky, třeba takový Rath, který má dvě ženy na střídačku. A co z toho vyplývá a co jsem chtěl vlastně říct? Snad to, že ženy mají větší sklon se pro něco nadchnout, pobláznit, ať už nám mužů tím uškodí, nebo prospějí. Ale to už jsem opravdu hodně odbočil.

Naštěstí existují i lidé, kteří jsou vlídní, náš život obohacují a je nám s nimi dobře.

Té už asi nic neřeknu, protože jsem jí neřekl o číslo.

.