Uvězněn v archivu

Dostat se do literárního archivu byl vždy můj sen a ten se mi i dnes zrána splnil. Mohl jsem listovat rukopisy převážně dekadentních autorů (ti tam byli zastoupeni nejvíc) jako byl Hlaváček a samozřejmě Jiří Karásek ze Lvovic, jehož pár knih mám v knihovně a byla to pro mne přímo slast. V tom archivu jsem byl sám a v duchu si jen říkal, kde jsou ti zaměstnanci, že mne tam nechají bez dozoru a mohu si třeba něco přes noc vzít domů. Stejně tak překvapivé pro mne bylo to, že archivem proudila hluboká černá řeka. Ta mne nejdřív zlákala, abych si v ní smočil nohy a nakonec mne i svedla, že jsem si v ní dokonce zaplaval. Byl to tam pro mne přímo ráj. Plno zažloutlých novin, po regálech haldy svázaných Moderních revue (několik ročníků mám taky doma) a nesčetné dopisy autorů... všechno halaba a hromadách plné prachu. Jistě se už tušíte, že to byl jen sen, z kterého jsem se nakonec probudil.

Ve skutečnosti jsem byl opravdu v takovém archivu před mnoha lety, ještě za totality, nacházejícím se ve dvoře Strahovského kláštera, Památníku národního písemnictví, i když ne jako archivář, ale architekt, který měl za úkol ty prostrory rekonstruovat. Zaměstané tam byly dvě ženy, které mne v pohodě nechaly se těmi rukopisy probírat (zatímco si po celou pracovní dobu kecaly u kafe) a ten nepořádek na policích tam byl taky hrozný. Tehdy o bádání děl takových autorů naprostý nezájem. Místo abych konal svoji práci, pro kterou jsem tam byl, trávil jsem celý čas nad těmi pro mne skvosty a byly to pro mne krásně prožité dva tři týdny, dokud jsem nebyl odvolán do jiných částí Památníku. Spolu s kolegou, to jsem tu snad zde na blogu i jednou psal, byl nám také umožněn i přístup do jedné místnosti, kde byly knihy tehdy zakázaných autorů... Tam jsme ovšem už byli pod dozorem, aby nám nějaká kniha neskončila po svetrem. Do té místnosti vedly jen jedny dveře s třemi zámky a klíče od nich měli tři zaměstnci (přičemž každý z nich jen jeden klíč), nejspíš ředitel, kádrovák a domovník, aby se vzájemně pohlídali. Tam nás nechali jen pár minut rychle změřit prostor a ven.

Tak Vánoce už máme za sebou a můžeme se těšit jen na Silvestra. V neděli mají být pro veřejnost otevřené prezidentské salonky na nádražích Masarykově a Wilsonově, kdo by měl zájem... a snad i ten sníh bude (pokaždé si vzpomenu na hlášku Novotného "maso bude"). Včera nás opět potěšil náš současný prezident svým prohlášením, že jsme banda řvoucích neandrtálců... a vlastně proč ne, vždyť i on je (i s tou jeho vizáží) takový neandrtálec. Jde na každého jako s kyjem a bum do hlavy. :D

Ilustrace z knihy Současné umění od výtvarného kritika Frýče

.