Za mrazu za deště

Právě když jsem vystupoval před pracovištěm M. z autobusu začalo pršet a zdálo se, že jen tak nepřestane. Obvykle bychom si zase vyšli na procházku kolem hostivařské přehrady, ale tentokrát to na ni nevypadalo, takže jsem se těšil, že zajedeme ke mně a hned si vlezeme do postele. No není to za takového počasí nejlepší řešení, jak strávit odpoledne? Ovšem to by nebyla M. že by si procházku nechala ujít. Chtěla vidět strom na Staromáku za světla a déšť příámo miluje, o čemž mne mnohokrát přesvědčila. Zajeli jsme tedy nejdříve metrem na Malostranskou, pak nakoukli do Vojanových sadů, to jsme si zase já nedokázal odpustit a přes Karlovův most na Staroměstské náměstí. Vlastně i já mám déšť moc rád a kupodivu je často spojený s krásnými zážitky... Ten déšť mne i v minulosti spojil s jednou milovanou ženou a pokud si to tady přečte, bude vědět, že na ni stále myslím. Později jsme se zrovna o tom s M. bavili. Otázala se mne jestli vím, čím se ženy někdy zaměstnávají, když mají chlapa, který je tak trochu povětrný. Samozřejme tím mužem myslela mne. Prý, pokud ženu miluje, musí se ona smířit s tím, že ji miluje i se všemi jinými, které jeho životem prošly...

Tady mi M. držela deštník, aby mi nepršelo do foťáku. To černé vpravo je její kapuce.

.

.

.

.

.

.

.

Ten náš rozhovor jsme měli právě tady, já si dal svařené víno, M. kávu se šlehačkou... a zrovna za tímto stolem, kde jsem před rokem pojídali pizzu s Klárkou... a já na ni opravdu myslel.

A proč je ten článek v TT? Ty procházky jsou ty maličkosti, které nás s M. tak spojují. Milujeme je za každého počasí.

.