V Praze se můžete cítit i jako na vesnici

M. mi odjela na služební cestu do Českých Budějovic, ale přežil jsem to, protože mi během dne často zavolala. My si ostatně voláme pořád... třeba když jdeme delší cestu a krátíme si ji tak. Volala mi i z vlaku a vzápětí i Jitka. Ta si mi postěžovala, že ráno když utíkala na autobus upadla a pořádně si natloukla koleno. O tom jsem se pak zmínil i M. a ta mne za ní, i když se mi moc nechtělo, poslala. Jak jsem už psal, Jitka se stará o mentálně postižené lidi a právě když jsem tam u ní pil kávu a hladil Jitce to koleno (pro nezasvěcené mám v rukou díky mým kamenům léčivou energii) přišla tam postarší žena, že venku četla na cedulce, že se tam hledá uklízečka. Chtěla to místo pro svoji šestadvacetiletou dceru, která je lehce postižená a chtěla by pracovat, aby si něco přivydělala. To jsem si pak s Jitkou říkal, jaké je to neštěstí mít takové dítě, které je odkázané jen na rodiče. Pořád si na něco stěžujeme a nemáme dohromady proč. Vyber nějakou práci. když pro takové lidi není moc možností, jedině tak uklízečku nebo mýt někde v restauraci nádobí. Sám mám jednu takovou kamarádku, která má takové děti a navíc je na ně úplně sama.

Když M. přijela už se stmívalo, ale ukáži vám aspoň fotky z jiné procházky, kterou jsme si den předtím dopřáli. Byli jsme na jednom statku, nebo hospodářství, nedaleko Hostivařské přehrady, které je každému i přístupné a slouží jako vzdělávací místo převážně pro děti.

.

.

.

.

To je takový starý hudební nástroj když do toho mlátíš klackem.

.

.

.

Dnes jsme si vyšli na Smetánku, kopec v Hrdlořezech, ale o něm až jindy.

V Praze si můžete vybrat prostě cokoli.

.