Jaké jsou ženy aneb i malá pomsta dokáže ženu potěšit

S M. jsme si opět vyšli na procházku k přehradě a bylo to odpoledne plné našich malých radostí. Hned jak jsme vyšli, zahlédli jsme Boží okno do Nebe, potom v jedné zahrádce krásného kocourka, který se na nás dobýval přes plot a pak v lese i muže na kole s ochočeným havranem, který kolem něj poletoval. Každá tahle maličkost nás těšila a jen jsme si říkali, jaké máme štěstí, že i přes to chladné počasí jsme spolu a prožíváme každý okamžik. Nakonec mi pak M. i natrhala proutky zlatého déště a snad se i těch květů dočkáme.

.

.

.

.

Doma jsme se pak milovali, já dole, M. nahoře a zrovna když jsme byli v nejlepším, zavonil její mobil. Aniž by se ze mne zvedla, vzala ho a na druhém konci její muž (který ji pro jinou opustil a nakonec, když i jeho ta milenka opustila, zůstal sám) a že prý by se u ní večer rád zastavil. "Jo, jen klidně přijď...." řekla mu "sladce" M. Když odložila mobil a dokončili jsme to, co jsem začali, ptám se jí "Jak jsi se při tom hovoru cítila, to by mne docela zajímalo?" "Krásně," ona na to. "Moc krásný pocit, že to ani nedokáži vyslovit." Její muž totiž stále žije v přestavách, že je mu žena dosud i přes tu jeho nevěru věrná a že se snad i trápí. Ono to pro ni ani nebyla pomsta jako spíš malé zadostiučinění, odčinění za to ponížení, které po té jeho nevěře cítila a uspokojení, že je to teď ona, kdo je "nahoře". Je to pro ni jistě i lék, jak se s tím vším vypořádat.

Pohled z mého okna. Nakonec se ukázala i krásná obloha.

Jak jsou někteří muži bláhoví. Žena (možná každá ne) když je mužem ponížená a trápí se, si nakonec vždycky dokáže poradit. A většinou nakonec je to ona, kdo vyhrává.

.