Tak jsme se konečně deště dočkali...

... a je ho zase až moc. Samé extrémy jako s těmi vedry.

Co se týče TT nic lepšího mne nenapadlo, než vzpomínka z mého dětství: Jeden moc nemyslel a šplápl do toho, druhý myslel až až moc a šlápl do toho taky. Jistě to znáte taky. Nemyslet je opravdu často osvěžující a každý to nedokáže. Pokud si umaneme nemyslet, právě naopak se ty myšlenky jako čertíci v naší mysli vyrojí.... a většinou jen ty negativní, o čemž by mohla M. vyprávět. Samozřejmě nejlepší cesta k nemyšlení je meditace, ale to chce trpělivost a dlouholetou praxii.

.

M. už konečně vstala z mrtvých, bez legrace dostala alergii na slunce a ty vedra, byla z toho nemocná, a tak jsme se konečně mohli spolu vydat na procházku po Praze. Ten déšť nám nikdy nevadil a tisknout se k sobě pod jedním deštníkem je přece tak krásné. To jistě víte sami.

.

.

.

Večer jsme minuli i tuhle ženu na Můstku. Docela jsme si nad ní lámali hlavu co jí asi je, ale nechtěli jsme ji rušit. Buď čekala s kyticí na přítele a nedočkala se, což by bylo moc smutné, nebo naopak se s přítelem už setkala (dostala tu kytici) a natolik to setkání slavili, že ji to zmohlo. Nebo se taky pohádali. Možností je hodně a už se to asi nikdy nedozvíme. Co myslíte vy?

V metru na zdi jsme si pak přečetli tuhle radu.

.