Anonymita ve městě na ulici

září 17, 2015

Denně potkváme stovky, neřkuli tisíce lidí a nevíme co jsou zač a co můžeme od nich čekat. Většinou je míjíme bez povšimnutí, ale jsou i případy, že s nimi přijdeme pro něco do konfliktu. Ovšem pak máme aspoň možnost, když si s někým "nesedneme", přestaneme se s ním bavit, nebo dokonce stýkat a máme od nich pokoj... zatímco třeba tady na blogu.cz se jim (zejména když se rozhodnou nás vytrvale otravovat) tak snadno nevyhneme. Ale naštěstí na ulici potkáváme víc lidí, kteří jsou k nám milí a něčím nás zaujmou (a to i tady na blogu), že nakonec ta anonymita se změní v přátelství, nebo dokonce důvěrný vztah. To pak vyvažuje tu nepříjemnost, kterou s některými lidmi máme.

I tady na blogu jsem takto poznal pár lidí se kterými jsem se zapovídal a nakonec se s nimi skutečně setkal, jako třeba s Bohunkou, nebo Klárkou, ale podobně se mi to samozřejmě stává na ulici. Například s tou paví babičkou, nebo ženou se kterou jsem nedávno klátil ořechy. Ty znám sice jen podle křestního jména, ale i tak mne setkání s nimi nějak obohatí. Hodně taky záleží na každém z nás, jak se kdo k té anomymitě staví. Například moje dobrá kamarádka Mona je docela uzavřená a jen tak si něko k tělu nepustí, myslím to ovšem obrazně, a třeba jak mi včera z Dortmundu napsala, má z těch běženců panický strach. Toulají se tam už ve stovkách po městě, roznášejí nemoci a svrab a proto ani když nemusí, nevychází z domu. Tahle jejich anonymita, aspoň podle toho co slyším, i tady v Čechách, i když tu ještě nejsou, už u hodně lidí budí děs.

Tohle nejsou migranti, ale když jsem čekal na metru Pavlínku, naskytla se mi zajímavá fotka jen zmáčkout spoušť.

Ale abych tu nepsal jen negativně, ještě před měsícem byla Pavlínka pro mne taky docela anonymní osoba a náhoda, nebo osud tomu přispěl, že jsme se jednou potkali a už je tomu jinak. Včera mi zavolala, že už se dlouho neprošla noční Prahu a tak jsme se tedy vydali do města....