Naděje umírá poslední a světelná expozice pod Stalinem

S Jitkou, a když dovolíte, měl bych ji označit Jitkou dvě, protože jsem tu už o jedné Jitce několikrát psal (zní to ovšem trochu podivně) jsem se včera vypravil na světelnou expozici pod bývalým Stalinovým pomníkem. Stála ta "legrace" sice jen 5O korun, ale Jitka byla docela znechucená, že jsem jsem ji tam zavlékl. Hrozná hudba, navíc jsem v té tmě omylem osahal cizí ženu (popletl jsem si ji s Jitkou a ta mi pak řekla, že jsem si aspoň za těch pár korun něco užil) a špinavé boty od prachu.

.

Taky z toho bolely oči, protože to světli blikalo.

.

.

.

.

.

Občas jsme tam mohli vidět i tmu.

Pak jsme se vydali na Hrad do Královské zahrady, kde jsme mimo jiného mohli obdivovat tuhle ženu, která znázorňuje naději, i když bych řekl, že by to taky mohla být cudnost.

Jitka byla taky cudná, ale podle toho co mi řekla, jen po dobu manželství, dokud ji muž pro jinou ženu neopustil... navíc s vdanou ženou. Jitka mu dala dva roky, aby si to rozmyslil a když to k ničemu nevedlo, zařídila se taky po svém. A asi to není ojedinělý případ. Takle vdaných žen běhá po Praze docela dost. Navíc, jak mi řekla, ten její manžel byl prý, jak se jí přiznal, do dvaačtyřiceti let panic. Třeba i v tom je ta chyba. Stal se obětí žádostivé ženy jako (mohu-li tu uvét příklad) byl Nečas.

Na Hradě jsme viděli i tihle nevěstu. Do čeho se ta žena jen žene, povzdechla si Jitka.

Každopádně Jitka neutekla ze života a náramně si ten život teď užívá. Když jsme si pak otevřeli becherovku a povídali si až do třetí hodiny ráno, svěřila se mi, že si za ten jeden rok svobody užila víc, než za celé manželství a je svému mužovi za tu nevěru vděčná. Možná řeknete Sodoma Gomora, ale tak to prostě je. Manželství s některým mužem je k smrti nudné a kdo neuteče tak umře.

Opodál hradu v jedné ulici jsme i zahlédli tuhle bustu ve zdi jednoho domu.

Pak jsme přemýšleli proč nebo čím trpěla.

.